Uznání dluhu v judikatuře soudů ČR
Klikněte pro přepnutí plného a náhledového zobrazení.

Uznání dluhu v judikatuře soudů ČR

Uznání dluhu představuje zajišťovací institut,1 jehož smyslem je posílení pozice věřitele v závazkovém vztahu. Kromě obecných náležitostí právního úkonu (§ 34 a násl. OZ) musí tento právní úkon splňovat i náležitosti předepsané ustanovením § 558 OZ, a to písemnou formu, vyjádření příslibu zaplatit dluh, uvedení důvodu dluhu a jeho výši. Hmotněprávním důsledkem uznání dluhu je přerušení promlčecí doby a počátek běhu nové, a to desetileté (§ 110 odst. 1 OZ). Ač ustanovení § 558 OZ vypadá poměrně jednoznačně, musela jisté aplikační nesrovnalosti dovodit judikatura.

Otázkou vyvolávající pochybnosti byla míra určitosti při uznávání výše dluhu. V rozsudku ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 779/2002 zaujal Nejvyšší soud ČR názor, že není třeba, aby byla výše uznávaného dluhu určena jednoznačně, tj. konkrétní částkou, nýbrž postačí, aby byla z předmětné listiny objektivně seznatelná, např. matematickým výpočtem.

Uznání dluhu patří do kategorie tzv. obligatorně kauzálních právních úkonů. Podobně jako u výše dluhu judikatura nevyžaduje, „aby byl důvod vždy v listině obsahující uznání práva uveden výslovně, ale musí být jednoznačně dovoditelný, např. poukazem na upomínku o zaplacení dluhu, v níž je důvod dluhu výslovně obsažen.“ 2

Jak již bylo uvedeno výše, stanoví pro uznání dluhu OZ písemnou formu. Nutnost zachování písemné formy pak platí pro všechny obsahové náležitosti. Nestačí, že dlužníku, případně věřiteli, byl zřejmý jak důvod, tak výše uznávaného dluhu, není-li to seznatelné již z textu listiny.3 V opačném případě by se věřitel vystavoval situaci, že jej i nadále bude stíhat důkazní povinnost ohledně důvodu a výše dluhu, což je zcela proti smyslu tohoto institutu.

Signifikantním procesním důsledkem uznání dluhu je přesun důkazního břemene na stranu dlužníka. Po uznání dluhu není věřitel povinen prokazovat existenci dluhu, neboť § 558 OZ konstruuje vyvratitelnou právní domněnku jeho existence v době uznání. Povinnost prokázání neexistence dluhu v případě soudního sporu tedy stíhá dlužníka.4 Není přitom rozhodné, zda tak bude činit s poukazem na to, že závazek vůbec nevznikl nebo již zanikl jiným způsobem.5 Dlužníkovi však nestačí existenci dluhu toliko popřít6, musí ji i prokázat. Opačný postup by pak důkazní břemeno přesunul zpět na stranu věřitele.

Konstrukce vyvratitelné právní domněnky pochopitelně připouští důkaz opaku. Není-li domněnka vyvrácena tím, že v řízení vyjde najevo opak, pak se skutečnost v ní předpokládaná (v tomto případě existence dluhu) má za prokázanou, ať již strana, v jejíž prospěch domněnka svědčí, unesla důkazní břemeno, nebo nastal stav non liquet (§ 133 o. s. ř.).7 Z toho plyne závěr, že prokáže-li dlužník, že dluh vůbec nevznikl, je tato skutečnost způsobilá právní domněnku existence dluhu vyvrátit, jelikož je jejím opakem.8 To samé se týká i situace, kdy byl dluh splněn, nebo kdy zanikl jiným způsobem.

Dalším z nejasností, která tento institut provází, je nástup účinků tohoto uznání. Ustanovení § 110 odst. 1 OZ stanoví, že bylo-li právo písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo. Jazykový výklad tedy spíše inklinuje k nástupu účinků okamžikem uznání. Tento závěr, byť v případě uznání závazku dle § 323 ObchZ, přejala i judikatura.9 Lze se však setkat i s názorem vycházejícím z klasifikace uznání dluhu jako jednostranného adresovaného úkonu, který předpokládá nástup účinků v okamžiku doručení do sféry adresáta.10

Posledním aspektem, kterému bych rád věnoval pozornost, je vliv uznání dluhu na uznání jeho příslušenství. Požadavek dostatečné specifikace předmětu uznání dluhu v sobě implicitně obsahuje i požadavek specifikace případného příslušenství. Jinými slovy – je-li věřitel oprávněn požadovat po dlužníku kromě peněžitého dluhu i úroky z prodlení a dlužník má v úmyslu svůj dluh uznat, je třeba, aby byla z obsahu listiny patrná jeho vůle uznat jej včetně příslušenství.11 Nebude-li uznání dluhu toto ujednání obsahovat, bude dluh uznán co do jistiny, aniž by tím došlo k nástupu účinků uznání dluhu na jeho příslušenství. To by se pak promlčovalo v obecné promlčecí době.

Zdroj obrazového materiálu: Flickr.com, epSos.de


[1] NOZ jej zařazuje do kategorie „utvrzení dluhu“, což je obsahově přesnější.

[2] rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001.

[3] rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 362/2005.

[4] např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001.

[5] srov. komentář k § 558 in: ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN: 80-717-9797-9.

[6] rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 2013.

[7] srov. komentář k § 133 in: DRÁPAL, L. a kol. Občanský soudní řád:komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN:

[8] rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1368/2009.

[9] např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1297/2004.

[10] k tomu např. TÉGL, P. Uznání dluhu. Ad notam. 2010, roč. 16, č. 3, str. 15. ISSN: 1211-0558. Dostupné z: http://www.nkcr.cz/doc/adnotam/2010_3.pdf

[11] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 104/2012.

(1)(0)

2 komentářů

  1. paul

    Dobry den 
    Se zajmnem jsem si precetl vas clanek  "Uznání dluhu v judikatuře soudů ČR".  Z toho tedy vyplyva , ze pokud je v" Uznavacim prohlaseni a dohoda o splatkach"  sepsana v nasledovnem zneni :

    dluznik ....... uznava co do duvodu i vyse svuj dluh vuci veriteli.......a zavazuje se mu celou dluznou castku ve vysi.....korun ceskych zaplatit a to do........ 

    je tedy neplatna , protoze neobsahuje duvod  :"cituji  z vaseho clanku"
     důvod vždy v listině obsahující uznání práva uveden výslovně, ale musí být jednoznačně dovoditelný, např. poukazem na upomínku o zaplacení dluhu, v níž je důvod dluhu výslovně obsažen.“

    Byly pripady ,kdy soud takovou smlouvu neuznal? pokud ano bylo za dob stareho prava a nebo noveho.
    Dekuji za vasi odpoved 
    Pavel 

    (0)(0)
    1. Miloslav Kabrhel
      Miloslav Kabrhel

      K Vámi pokládané otázce - uznání dluhu, které neobsahuje důvod uznání tohoto dluhu (či alespoň odkaz na listiny, ze kterých by byl dovoditelný) je dle mého názoru neplatným právním úkonem, neboť nesplňuje obsahové náležitosti, které jsou pro daný úkon vyžadovány zákonem. V daném kontextu lze citovat relevantní pasáž rozsudku NS ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 12/2013. "Obstojí-li skutkový závěr odvolacího soudu, že v uznávacím prohlášení žalovaného z 20. 5. 1999 není uveden důvod dluhu, musí nutně - s odkazem na shora uvedený výklad - obstát i jeho právní závěr, že dluh z půjčky uzavřené dne 12. 9. 1996 žalovaný platně neuznal, neboť jeho jednostranný právní úkon z 20. 5. 1999 neobsahuje všechny náležitosti vyžadované ustanovením § 558 obč. zák." 

      Konstantní judikatura týkající se § 558 OZ setrvávala na stanovisku, že není třeba důvod uznání dluhu vymezit právně, leč jej stačí vymezit skutkově tak, aby bylo zřejmé, čeho se uznávaný dluh týká. Tento závěr zastal NS např, k rozsudku ze dne 03. 05. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3634/2012.

      (1)(0)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *