Právní úprava interrupce od r. 1850
Klikněte pro přepnutí plného a náhledového zobrazení.

Právní úprava interrupce od r. 1850

Zákon č. 117/1852 ř. z., o zločinech, přečinech a přestupcích, upravoval interrupci v hlavě šestnácté (§§ 144 – 148). Rozlišovalo se v něm zavinění ze strany matky (případně i otce) a zavinění jiné osoby.

K naplnění skutkové podstaty tohoto zločinu stačil pouhý pokus o přerušení těhotenství. Trestáno bylo také jakékoli jednání, které mělo za následek fakt, že se dítě narodilo mrtvé.
V případě neúspěšného pokusu byla matka odsouzena k šesti měsícům až jednomu roku žaláře, v případě dokonaného trestného činu činila výměra trestu jeden rok až pět let, a to těžkého žaláře. Rozdíl mezi prostým a těžkým žalářem byl upraven v §§ 15 a 16 tak, že v prvním případě byla osoba vězněna bez okovů, v druhém byla „obdařena“ železy na nohou. Rozdíl byl i v možnosti styku s okolím, kdy osoby odsouzené do těžkého žaláře měly možnost rozmluvy s lidmi mimo vězení ve zcela výjimečných případech.
Způsobila- li potrat jiná osoba, byla výměra trestu stanovena na jeden rok až pět let těžkého žaláře; v případě, že pachatel ohrozil matku na životě, pět až deset let.

Z výše uvedeného je patrné, že trestán byl jakýkoliv pokus o interrupci.

Trestní zákoník z roku 1852 platil na českém území až do roku 1950, kdy byl nahrazen trestním zákonem č. 86/1950 Sb. V něm byl zákaz interrupce zahrnut do § 218 jako „usmrcení lidského plodu.“

Žena, která úmyslně svůj plod usmrtila nebo někoho jiného o usmrcení požádala, byla potrestána odnětím svobody až na jeden rok. Spolupachatelství bylo upraveno v odst. 2 a 3 stejného paragrafu, kde v závislosti na okolnostech hrozil pachateli trest odnětí svobody na jeden až deset let.
Trest odnětí svobody na jeden rok až pět let hrozil tomu, kdo ženu k umělému přerušení těhotenství svedl nebo jí k takovému činu pomohl. Odnětím svobody na tři až deset let mohl být potrestán ten, kdo takovou činnost vykonal výdělečně nebo ženě způsobil těžkou újmu na zdraví či smrt.
Výjimku z absolutního zákazu přerušení těhotenství představoval odst. 4, který umožňoval přerušení těhotenství v případech, kdy by matce hrozila újma na životě nebo těžká újma na zdraví. Interrupce byla možná také v případě onemocnění jednoho z rodičů těžkou dědičnou nemocí.
Že právní konstrukce z padesátých let minulého století dovedly nemožné, a že žena dokonce nemusela být těhotná, aby se dopustila spáchání trestného činu usmrcení lidského plodu, dokazuje rozsudek Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 8. 4. 1955 (spisová značka 1 Tz 273/54), kde se uvádí:

„Žena, která v mylném domnění, že je těhotná, požádá někoho jiného o usmrcení svého domnělého plodu, dopouští se pokusu trestného činu usmrcení lidského plodu podle §§ 5, 218 odst. 1 tr. zák. Ten, kdo se souhlasem takové ženy provede na ní zákrok v úmyslu usmrtit její neexistující plod anebo kdo ji svede nebo jí pomáhá, aby byl její domnělý plod usmrcen, dopouští se pokusu trestného činu usmrcení lidského plodu podle §§ 5, 218 odst. 2 tr. zák.“

Problematika umělého přerušení těhotenství dále nalezla svůj odraz v socialistickém zákonodárství v podobě zákona č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství, který interrupci umožňoval. Účinný byl od 30.12. 1957 do 31. 12. 1986. Tento předpis ve svých závěrečných ustanoveních derogoval výše zmíněný § 218 tr. zákona, a v původním znění obsahoval i trestněprávní ustanovení §§ 4-6. Ustanovení paragrafu 6 vylučovalo trestní odpovědnost těhotné ženy, spolupachatelství bylo podobně jako v trestním zákoně č. 86/1950 Sb. „oceněno“ v závislosti na okolnostech trestem odnětí svobody v rozmezí jednoho až deseti let.

Umělé přerušení těhotenství bylo možné pouze s předchozím souhlasem matky. V případě její nesvéprávnosti stačil souhlas zákonného zástupce. Oprávněnost takové žádosti posuzovaly interrupční komise zřízené vládním nařízením č. 126/1962 Sb.,které také tento zákon provádělo.

Dle tohoto nařízení bylo přerušení těhotenství možné buď ze zdravotních nebo zvláštního zřetele hodných důvodů. Za ně byly považovány zejména pokročilý věk ženy, nejméně 3 žijící děti, ztráta manžela či těhotenství v důsledku znásilnění.
Přerušit těhotenství naproti tomu nebylo možné u těhotenství trvajícího déle než 12 týdnů či bylo – li v posledních šesti měsících umělé přerušení těhotenství provedeno. Výjimku tvořily případy, kdy by pokračování těhotenství mohlo vážně ohrozit život ženy. Přijetí nového trestního zákona (140/1961 Sb.) mělo za následek derogaci trestněprávních ustanovení §§ 4-6 zák. č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství, jelikož byla tato ustanovení včleněna přímo do nového kodexu.

Nedovolené přerušení těhotenství bylo v trestním zákoně z roku 1961 upraveno v §§ 227- 230. Svádění ženy k interrupci bylo potrestáno odnětím svobody v délce jednoho roku až pěti let, přičemž pětiletý trest hrozil tomu, kdo v souvislosti se svým jednáním způsobil ženě těžkou újmu na zdraví nebo smrt.
Vykonal-li někdo interrupci v rozporu se zákonnými předpisy (byť se souhlasem ženy), byl potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. Spáchal-li takový čin výdělečně nebo způsobil-li ženě těžkou újmu na zdraví či smrt, činila výměra trestu od dvou do osmi let. Stejný trest čekal toho, kdo přerušil těhotenství bez vědomí ženy.
I podle tohoto zákona byla stanovena beztrestnost ženy, konkrétně v § 229 – „Těhotná žena, která své těhotenství sama uměle přeruší nebo jiného o to požádá nebo mu to dovolí, není pro takový čin trestná, a to ani podle ustanovení o návodci a pomocníkovi.“

Zákon č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství, byl nahrazen zákonem č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství. Tento zákon je účinný od 1.1. 1987 až do současné doby. Dle § 4 „se ženě uměle přeruší těhotenství, jestliže o to písemně požádá, nepřesahuje-li těhotenství dvanáct týdnů a nebrání-li tomu její zdravotní důvody.“ Výjimku tvořily případy, kdy by interrupce mohla ohrozit zdraví ženy. Svědčí-li pro potrat genetické důvody, lze interrupci vykonat až do 24. týdně těhotenství. Podrobnosti umělého přerušení těhotenství stanovuje vyhláška Ministerstva zdravotnictví České socialistické republiky č. 75/1986 Sb. V ní je jako příloha uveden seznam nemocí, syndromů a stavů, které spadají pod zdravotní důvody k přerušení těhotenství.

Trestné činy proti těhotenství ženy jsou nyní zahrnuty v první hlavě, dílu čtvrtém zvláštní části trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., číselně vyjádřeno se jedná o §§ 159 – 163.
Kdo dle trestního zákoníku přeruší proti vůli ženy její těhotenství, může být v závislosti na okolnostech odsouzen k trestu odnětí svobody na dvě až šestnáct let. Kdo ženino těhotenství přeruší s jejím souhlasem jiným než zákonem předepsaným způsobem, může být potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo zákazem činnosti.
Jako trestný čin je vnímána i pomoc k umělému přerušení těhotenství v rozporu se zákonem (§ 161 TZ) a svádění k umělému přerušení těhotenství (§ 162 TZ). Podobně jako v zákoně č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství, obsahuje i trestní zákoník č. 40/2009 Sb. ustanovení o beztrestnosti ženy, a to v § 163.

Zdroj obrazového materiálu: Flickr.com, Steenaire

(0)(0)

6 komentářů

  1. Martin Loučka
    Martin Loučka

    Když odhlédnu od historie a zaměřím se jen na aktuální znění TrZ, napadá mě jeden scénář:
    Manžel nechce dítě, manželka ano, ale jemu to neřekne. Po celou dobu vztahu používá hormonální antikoncepci, bez jediného selhání. Nyní ale - přesto, že několikrát ujistí manžela o opaku - ochranu vysadí a s dobrým pocitem, "jak na tu jeho nechuť vyzrála", otěhotní.

    Osobně se mi tenhle přístup "pořízení dítěte" absolutně nelíbí. O to absurdnější mi přijde to, že ve chvíli, kdy bude těhotnou manžel přesvědčovat (jaká je interpretace "svádění"?) k interrupci, může teoreticky vyjít z vězení až po druhých narozeninách jeho dítěte. Nějaká ochrana, protiustanovení, výjimka?

    (Edit: Vycházím z toho, že dikce §162/1 TrZ používá imperfektivum: "Kdo svádí těhotnou ženu k tomu, aby..." - tedy není třeba "svést" (a tím těhotenství přerušit), ale postačí to navrhnout.)

    (2)(0)
    1. Miloslav Kabrhel
      Miloslav Kabrhel

      Nebýt tohoto způsobu otěhotnění, nemusel by být malý Quentin Kokta na světě. Ano, selský rozum velí, že dítě má být rozhodnutím obou rodičů, leč doba je nejspíše jinde. Stejně tak má být výsledkem konsenzu i případná interrupce, pomineme-li případy typu znásilnění. Ale rozdíl je v tom, že interrupce je zásah do tělesné integrity ženy, nikoli muže. Proto má mít žena v onom procesu větší slovo, i když ten modelový případ morálně úplně v pořádku pochopitelně není.

      (2)(0)
    2. Martin Loučka
      Martin Loučka

      Kdo je malý Quentin Kokta sice netuším, ale dejme tomu. Na jednu stranu OK - existují i další způsoby, jak se těhotenství vyhnout, ovlivnitelné mužem, beru - neměl by to být důvod pro přerušování těhotenství, navíc ve chvíli, kdy stát potřebuje zvýšit porodnost.

      Napadá mě ale ještě něco: V modelovém případě manželka o něčem výslovně ujistila, přičemž lhala, a ač znala manželův postoj, úmyslně jednala, jak jednala. Nabízí se nějaká aplikace § 424 ObčZ (Odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům) - třeba že by chlapík neplatil alimenty, či tak něco. (Pozdní hodina možná dělá svoje.)

      (1)(0)
    3. Ondřej Brožek

      1) Nechce se mi věřit tomu, že nevíš, kdo je Quentin Kokta, to je základ.
      2) § 424 se podle mě uplatnit nemůže, protože manžel sám šel proti zásadě "volenti non fit iniuria" ve chvíli, kdy se pasivně nechránil a předpokládal aktivitu na straně manželky...

      (1)(0)
    4. Martin Loučka
      Martin Loučka

      To bys ale mohl vyloučit tu odpovědnost skoro všude, vzhledem k tomu, že vždycky existuje nějaká další možnost, jak si výsledek pojistit - teď nemluvím o těhotenství, ale kdykoli ti někdo bude lhát, tak se dá říct "nemusel jsi se na to spoléhat".

      Podle mě jde jen o to, zda 1) bylo jednání úmyslné (ano), 2) bylo proti dobrým mravům (ano), byla jím způsobena škoda. Dle komentáře je škoda "definována jako majetková újma, kterou lze objektivně vyčíslit v penězích. Vždy se musí jednat o zásah do práv majetkových. Povaha samotné újmy spočívá buď v reálném zmenšení existujícího majetku (skutečná škoda), nebo v jeho nezvětšení, ačkoliv je bylo možné očekávat (ušlý zisk)."

      Nevím, zda je možné tu vzniklou situaci označit za škodu. Je možná trochu extrémní tvrdit, že náklady na dítě jsou škoda či ušlý zisk, nicméně vžijte se např, do role někoho, kdo na děcko není finančně připravený a úmyslnou lží se dostane do obtížné situace.

      (0)(0)
    5. Ondřej Brožek

      V případě rozvodu jsou děti svěřovány do péče matek ve většině případů. Z tohoto hlediska je pro otce rozvod celkem nevýhodný krok, vždycky dojde k majetkové újmě. Tzv. sporný rozvod by teoreticky otec nemusel ovlivnit, tedy je to stejný případ jako spoléhání se na manželku stran antikoncepce. Měl by potom platit alimenty na dítě, když se rozvést nechtěl?
      Jen vymýšlím případ, kde "1) bylo jednání úmyslné (ano), 2) bylo proti dobrým mravům (ano), byla jím způsobena škoda."...

      (0)(0)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *