Právní definice státního terorismu?
Klikněte pro přepnutí plného a náhledového zobrazení.

Právní definice státního terorismu?

V českém prostředí je zřejmě nejuznávanější definicí terorismu definice docenta Miroslava Mareše: „Terorismus je použití agresivního a excesivního násilí (anebo hrozba použitím takového násilí), které je naplánováno s dominantním účelem vyslat vážné zastrašující poselství zřetelně většímu počtu lidí (cílovému publiku) než pouze těm, kteří jsou primárními násilnými akty nebo hrozbami bezprostředně poškozeni“ (Mareš 2005: 22 1). Ač se (převážně politologické) definice terorismu mohou mírně lišit, terorismus je u laické veřejnosti primárně chápán jako subverzivní akt. Ve většině případů jej veřejnost ztotožní například s bombovým útokem či se vzetím rukojmích 2. Druhý základní směr terorismu, represivní státní terorismus, je sice vymezen poměrně jednoznačně, laická veřejnost však s tímto rozměrem terorismu být seznámena nemusí. Nejznámějšími příklady je například stalinistický Sovětský svaz, Hitlerovo Německo či Kambodža Rudých Khmerů. Právní vymezení terorismu je poměrně běžné, státní represivní terorismus však takto upravován není. Položme si tudíž otázku, jestli je tato definice nutná.

Rozdíl mezi právní definicí a definicí vědeckou je markantní, přičemž vědecká definice se musí snažit o co největší univerzalitu, kdežto právní norma definici obsahující je platná a účinná pouze v určitém historickém a místním kontextu. V tomto případě je nutno uvažovat, kdo je tvůrcem právní normy. V případě vnitrostátních právních norem je právní definice represivního terorismu zbytečná. V případě státu, i při existenci hypotetické právní normy definující tento druh terorismu, neexistuje žádná vnitropolitická moc, jenž by jej mohla účinnými právními prostředky trestat. Za konkrétní příklady k diskusi si uveďme například Sýrii, Myanmar, Izrael či Kolumbii. Pokud by určitá státní složka prováděla represivní teroristické akty vůči určité skupině obyvatelstva, jakým způsobem jsou justice a represivní složky tohoto jednoho a samého státu schopny vymáhat spravedlnost?

Lehce odlišná situace je však v mezinárodním prostředí. V současnosti už lze zřejmě konstatovat, že existují (alespoň teoreticky) určité mezinárodněprávní normy vynutitelné erga omnes. Dodržování haagských a ženevských konvencí je vynutitelné primárně proti jednotlivcům, těžko však lze (vůbec teoreticky) postihovat diktátorské, teroristické režimy jiným způsobem, než je možné už dnes. Vynucování lze stručně (a se značným zjednodušením) rozdělit následovně: Buď by v případě represivních teroristických aktů vůči vlastnímu obyvatelstvu muselo dojít k narušení teritoriální suverenity například vojenskou intervencí, nebo by muselo dojít k nastolení sankcí jako embarga či přerušování diplomatických styků. Druhá z možností je však běžná už dnes.

Na nejvyšších transnacionálních úrovních (čili OSN) je možné uvažovat o legislativním procesu s výsledkem, jenž by represivní terorismus definoval a trestal, a podobné definice je možné také vytvořit i v právním systému EU jako sekundární právní akt. O právní normě spíše nevýlučného charakteru lze uvažovat však pouze do budoucna, kdy determinantem musí být větší transnacionalizace a globalizace společnosti a snížení suverenity jednotlivých států.

Ve společenství současných národních států je tedy dle mého názoru represivní státní terorismus těžko postižitelný na vnitrostátní i mezinárodní úrovni, je navíc diskutabilní, zda-li je nutné vytvářet další právní normy, pokud bude chybět politická vůle k jejich vynucování.

1 MAREŠ, Miroslav. (2004). Vymezení pojmů terorismus, válka a guerilla v soudobé bezpečnostní terminologii. Obrana a strategie. Vol. 1. Brno: ÚSS VA

2 Konceptualizační potíže mohou však nastat také například u situací, jež svým způsobem překrývají akty masových vrahů, jak bývá zmiňováno například v souvislosti s činy Anderse Breivika z léta 2011.

Zdroj obrazového materiálu: Flickr, LD PIX

(0)(0)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *