Poznámka k interpretačním metodám a k pozici teleologického výkladu
Klikněte pro přepnutí plného a náhledového zobrazení.

Poznámka k interpretačním metodám a k pozici teleologického výkladu

V tomto příspěvku bych se rád na okamžik pozastavil nad pozicí teleologického výkladu, konkrétně jeho intencionalistické metody. Moderní teorie interpretace nám nabízí několik „zdrojů“, ze kterých se můžeme snažit získat obsah normy (regulativ). Jedná se o text zákona, záměr zákonodárce a účel sledovaný právní úpravou, řečí metod se jedná o textualismus, intencionalismus a purposivismus (nebo také instrumentalismus 1). Již ze sémantiky jednotlivých označení vyplývá určitá generální charakteristika, nicméně je dobré si tyto metody alespoň okrajově přiblížit.

Textualisté (např. Scalia, Marmor, Waldron) mají za to, že je třeba při interpretaci vyházet z textu zákona – a to nikoli jako pouze primárního pramene poznání, ale jako konečného pramene poznání, resp. že při interpretaci prostě nejde o úmysly (ale o konvence). Marmor podotýká, že textualismus není orientován pouze na striktní význam slov, ale na jejich kontext. Opírá se při tom ale zejména o legislativu. Hlavní argument je, že zákonodárce tvoří právo jako kolektivní orgán, je proto velmi obtížné (ne-li nemožné) vysledovat vůli a záměr. K textu zákona přistupuje zvnějšku, z pohledu čtenáře-adresáta.

Přeskočím ke stručnému uvedení purposivismu (instrumentalismu, „objektivnímu teleologickému výkladu“). Tento způsob výkladu se orientuje na účel, ke kterému byl zákon stvořen. Respektuje při tom ekonomické úvahy, kontext a předpokládá existenci racionálního zákonodárce, který využívá svoji pravomoc k tvorbě prospěšných (nenahodilých) zákonů. Zde lze vysledovat určitý konflikt s normativní školou. Kelsen či Weyr by s takovýmto předpokladem nesouhlasili – obsahem práva dle normativistů může být „vše možné“, tedy i regulativ bez zjevného účelu. Rudolf von Jhering by k tomuto dodal, že taková norma nemůže existovat, neboť účel je přítomen vždy – normy jsou výhradné účelné, neboť jejich (byť nejobecnějším) účelem je regulace a prosazení zájmu. Lze shrnout, že instrumentalismus vychází z textu zákona, při hledání významu jde ale za něj a za kontext, snaží se (např. pomocí důvodových zpráv) odhalit účel, ke kterému byl zákon přijat a je ochoten odklonit se od textu pro splnění tohoto účelu.

Intencionalismus („subjektivní teleologický výklad“) se zaměřuje na úmysl zákonodárce a jemu podrobuje výklad normativního textu. Je důležité uvědomit si (a intencionalisté to připouštějí), že se jedná de facto o pouhé připisování subjektivního úmyslu zákonodárci. Vycházejíce z teorie racionálního normotvůrce, která je nezbytná pro možnost příklonu k alespoň nějakému úmyslu (jinak by mohl být úmysl naprosto libovolný), intencionalisté hledají „objektivizovaný úmysl“. Ptají se: „Co tím chtěl zákonodárce říct?“ V tomto ohledu se blíží textualismu, neboť ve své podstatě hledají obsah a význam slov zákona, ale nevyužívají k tomu pouze jazykovou metodu s kontexty, ale rekonstruují vnitřní volní stav zákonodárce. To u kolektivního orgánu může být složité, avšak vzhledem k presumpci racionality se jednotlivé vůle sbíhají v jednu komplexní. Je zřejmé, že intencionalismus ve své čisté podobě nemůže již obstát proti argumentům právní jistoty a autorizovaného textu.

Zajímavé výsledky může přinést následující úvaha: 
Když zákonodárce (resp. v tomto případě, jak by řekl Carl Schmitt, originární ústavodárce) ze své vůle svěřil výkon spravedlnosti a s tím spojený autoritativní výklad jeho zákonů do rukou soudů, musel (a racionální zákonodárce tím spíše) předpokládat a vědět, že není možné aposteriorně rekonstruovat jeho vůli a interní záměry při vydávání zákona. Tím, že i přes toto vědomí interpretaci zákonů od sebe oddělil a nezaložil právní závaznost jiným pramenům, které by umožnily rekonstrukci (důvodové zprávy), logicky vyloučil možnost efektivní teleologické interpretace. Navíc, připustíme-li, že toto vzhledem k okolnostem udělal úmyslně, popírá teleologický výklad sám sebe. Zákonodárce úmyslně znemožnil výklad dle úmyslu.

1 SOBEK, Tomáš. Argumenty teorie práva. Plzeň, 2008. str. 218

Zdroj obrazového materiálu: Flickr, Honou

(0)(0)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *