Poněkud obsáhlejší komentář k článku Marcely Jandorové s názvem Policista jako svědek? Není to vyloučené!
Klikněte pro přepnutí plného a náhledového zobrazení.

Poněkud obsáhlejší komentář k článku Marcely Jandorové s názvem Policista jako svědek? Není to vyloučené!

Dovolím si kritickou reakci na bohužel již konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, s níž zásadně nesouhlasím a která je podle mě vyjádřením všeobecné nedůvěry v práci Policie České republiky, jakož i rezignací na hledání spravedlnosti.

Následující řádky jsou takřka doslovnou citací z mnou právě tvořené diplomové práce na téma Ústavní limity trestního řízení, jejímž laskavým vedoucím je doc. JUDr. Marek Fryšták, Ph.D. Odkaz na tuto práci neuvádím, neboť doposud není dokončena, a tedy ani oficiálně publikována.

Právo nepřispívat k vlastnímu obvinění (nemo tenetur se ipsum accusare)

Nepostradatelná součást práva na spravedlivý proces označovaná též jako právo mlčet či právo zůstat zticha,[1] která patří mezi obecně uznávané mezinárodní standardy, jejímž cílem je eliminovat nespravedlivá rozhodnutí podložená vynucenými výpověďmi.[2]

Zásada zakotvená v čl. 37 odst. 1 Listiny a v čl. 40 odst. 4 Listiny, promítající se do trestního řízení skrze možnost odmítnou výpověď v § 33 odst. 1 TŘ (vůči obviněnému)[3] a § 100 TŘ (vůči svědkovi)[4]; o možnosti odepřít výpověď jsou orgány činné v trestním řízení povinny tyto osoby poučit. V § 92 odst. 1 TŘ je výslovně zmíněno, že obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi anebo k doznání. Zakázán není jen fyzický nátlak, kterým má být vynuceno doznání obviněného či vydání důkazu, ale též hrozba ukládáním pořádkových pokut[5], [6] nebo trestním stíhání v případě nespolupráce s orgány činnými v trestním řízení. Právo odmítnout výpověď však nemusí být absolutní v tom smyslu, že by se muselo vztahovat na výpověď jako celek. Obecně platí, že svědek je povinen vypovídat, tedy nejprve sám souvisle popsat skutkový děj, přičemž v tomto popisu samozřejmě může vynechat určité pasáže, které považuje (pro sebe nebo osoby jemu blízké) za problematické. Až při následných dotazech může argumentovat tím, že je on sám či osoba jemu blízká, touto výpovědí ohrožen, a tedy ji odmítnout.[7]

Zajímavá je též otázka povinnosti poskytnout vzorek svého hlasu pro účely rekognice, neboť v tomto případě je osoba aktivním objektem (obdobně též např. povinnost poskytnout vzorek písma či vydat věc), a tedy žádosti policejního orgánu není povinna vyhovět, neboť se na ni vztahuje právo nepřispívat ke svému obvinění.[8] K tomu ji nelze nutit ukládáním pořádkových pokut. Jiná by ovšem byla situace, kdyby osoba byla pouze pasivním objektem (např. v případě domovní prohlídky, odposlechu, rekognice či odnětí věci), neboť takovým úkonům lze osobu podřídit a osobu k nim přinutit, přičemž ta je povinna je strpět, ať už vědomě či nevědomě.[9] Otázka povinnosti poskytnout DNA, moč, vlasy či pachovou stopu je řešena v samotném trestním řádu (§ 114 TŘ). Osoba je povinna takové úkony strpět, není – li ochotna je strpět, může k tomuto být nucena (nejprve) ukládáním pořádkových pokut, popř. lze (po bezvýsledném uložení pořádkové pokuty) překonat její odpor (s předchozím souhlasem státního zástupce), přičemž tyto postupy (ukládání pořádkových pokut či překonání odporu osoby) se nepovažují za porušení práva nepřispívat ke svému vlastnímu obvinění, neboť se jedná o důkazy, které existují nezávisle na vůli obviněného. Osoba je povinna takové úkony pouze strpět (je tedy pasivním objektem) a nikoliv poskytnout aktivní součinnost orgánům činným v trestním řízení.[10] Tato zásada se samozřejmě projevuje též skrze zásadu in dubio pro reo.

V Úmluvě ani v jejích dodatkových protokolech sice tato zásada expressis verbis vyjádřena není, nicméně judikatura ESLP ji dovozuje (porušení čl. 6 Úmluvy).

Rozsudek ESLP ve věci Jalloh proti Německu[11]

V tomto případě šlo o násilné použití emetik (léčiva, které způsobuje zvracení) k získání důkazního materiálu (nedobrovolně vyzvraceného balíčky drog z organismu obviněného) o spáchání trestného činu obchodování s drogami. V případě šlo totiž o to, že policejní orgán měl důvodné podezření, že osoba pana Jalloha byla distributorem narkotik. Pan Jalloh byl následně obviněn z obchodu s drogami. V rámci své obhajoby namítal, že důkaz (sáček s kokainem) byl získán nezákonně, a proto neměl být v trestním řízení použit proti němu. Následně byl pan Jalloh odsouzen za obchod s drogami. Stěžovatel (kromě jiného) tvrdil, že byl porušen čl. 6 Úmluvy, zejména z pohledu nemo tenetur se ipsum accusare.[12] ESLP konstatoval, že nepoužití důkazů získaných v rozporu s právem nevypovídat a se zásadou neusvědčovat sám sebe jsou univerzálně uznávanými standardy a představují jádro práva na spravedlivý proces. ESLP zdůraznil, že právo neusvědčovat sám sebe předpokládá zejména to, že vyšetřující orgány prokazují vinu obžalovaného, aniž by se při získávání důkazů uchylovaly k násilí, nátlaku či k hrozbě jejich použití vůči obviněnému. Podle ESLP měly německé soudy takto získaný důkaz vyloučit, protože aplikace emetik byla v rozporu s Úmluvou. To, že tak neučinily, zakládá jejich porušení práva na spravedlivý proces vůči panu Jallohovi. Navíc byl porušen i čl. 3 Úmluvy (zákaz mučení), neboť emetika byla do organismu pana Jalloha aplikována trubicí skrze nos do žaludku.[13] Z podhledu důkazního se jednalo o použití důkazu, který byl získán jako přímý důsledek porušení čl. 3 Úmluvy, a proto byl takový důkaz zcela nepřípustný, neboť jeho připuštění by činilo proces nespravedlivým.

Dalším z případů,[14] kde se ESLP zabýval principem nemo tenetur se ipsum accusare, byl případ Telfner proti Rakousku.[15] V tomto případě došlo jak k porušení principu presumpce neviny, tak i práva mlčet. Obviněný pan Telfner byl odsouzen, že jako řidič osobního vozidla způsobil dopravní nehodu, při níž byl zraněn poškozený. Odsouzen byl však pouze na základě výpovědi svědka (poškozeného), který však identifikoval pouze vozidlo (nikoliv řidiče). Obviněný popřel, že by vozidlo, které patřilo jeho matce a on jej nejčastěji využíval, v kritické době řídil. Nechtěl uvést, kde se v kritické době zdržoval a odmítl vypovídat. Rakouský soud jej odsoudil s argumentací, že mlčel, a tím, že v kritické době nebyl doma. ESLP konstatoval porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy, neboť za této velice slabé důkazní situace nemohlo dojít k odsouzení obviněného pouze na základě toho, že se odmítl k věci vyjádřit.[16]

Tolik k citaci z mé diplomové práce. Snad je na jejím výtažku dostatečně důrazně vidět rozdíl, jakým je dle mého názoru třeba na zásadu nemo tenetur se ipsum accusare nahlížet. Domnívám se, že ačkoliv není pachatel při prvotním kontaktu s policisty poučen o právech obviněného ve smyslu ustanovení § 33 TŘ, tak pokud sám aktivně (a bez jakéhokoliv vnějšího zásahu) komukoliv, a tedy i policistům, sdělí okolnosti týkající se spáchaného trestného činu, nevidím důvod, proč by takové vyjádření pachatele nemělo sloužit jako důkaz (plnohodnotná výpověď) proti němu, přičemž přiznání (navíc bezprostředně po činu spolu s pravděpodobnou účinnou lítostí ještě před okamžikem, než si po rozhovoru s advokátem všechno rozmyslí a nadále odmítne vypovídat) je zároveň velmi významnou polehčující okolností. Vždyť k přiznání pachatele přece nikdo nijak nenutil (aktivně ani pasivně, ba ani nutit nemohl), což by bylo v prvotním kontaktu s policisty i objektivně neproveditelné (prvotní je přece přiznání pachatele, nikoliv nátlak policistů), a proto je podle mého názoru pomýlená argumentace, že orgány činné v trestním řízení porušují základní zásadu trestního řízení, která samozřejmě má své pevné a dlouhou dobu zakotvené místo v trestním právu. Nejvyšší soud říká, že v případě pachatele existuje situace, kdy nelze přijmout jeho svobodný projev vůle!

Ačkoliv je argumentace Nejvyššího soudu věcná a lze ji pochopit, chybí mi v ní alespoň náznak vypořádání se s výše nastolenými úvahami. Přístup Nejvyššího soudu je pro mě (jako asi i pro většinu veřejnosti) zcela neudržitelný, když všichni vědí, kdo je zločincem, ale trest nemůže přijít! Bohužel proto s touto judikaturou nemohu souhlasit.

Nejvyšší soud se podle mého názoru soustředil na zodpovězení otázky co (pozor, je to nemo tenetur!) místo jak (dosáhnout účelu a smyslu trestního řízení, tedy zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů trestné činnosti či dosažení obecné vyšší spravedlnosti). Domnívám se, že tato ustálená praxe je též vyjádřením hluboké a zároveň všeobecné nedůvěry v práci Policie České republiky, která mi – snad laskavý čtenář promine – připadá, jako by všichni policii viděli jen jako násilníky na Národní třídě, které je třeba mít pevně pod kontrolou, primárně jim nevěřit a vše po nich raději ještě – jen tak pro jistotu, protože co kdyby náhodou – prověřit. Tak je ostatně instituce policie v očích valné většiny veřejnosti (a asi i Nejvyššího soudu) stále bohužel vnímána.

Budou – li se takové „přešlapy“ objevovat i v budoucnu, nelze se poté divit ve všeobecný pokles důvěry veřejnosti nejen v policii, ale též v právní stát a instituci státu jako celku, a to se všemi s tím spojenými důsledky.


[1] MUSIL, Jan. Princip nemo tenetur. In: FENYK, Jaroslav et al. (eds.). Pocta Dagmar Císařové k 75. narozeninám. Praha: LexisNexis, 2007, s. 76 – 88. ISBN 9788086920252.

[2] REPÍK, Bohumil. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002. s. 263. ISBN 8086199576. s. 181 – 193.

[3] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 26/03. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2004 [cit. 1. 1. 2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=19112&pos=1&cnt=1&typ=result

[4] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. III. ÚS 149/97. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 1998 [cit. 1. 1. 2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=30098&pos=1&cnt=1&typ=result

[5] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 402/05. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2005 [cit. 1. 1. 2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=48815&pos=1&cnt=1&typ=result

[6] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 21. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 636/05. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2006 [cit. 1. 1. 2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=49032&pos=1&cnt=1&typ=result

[7] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. III. ÚS 149/97. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 1998 [cit. 1. 1. 2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=30098&pos=1&cnt=1&typ=result

[8] BOUDA, Zbyněk. Komplexní pohled na zásadu nemo tenetur. Trestní právo. Roč. 15, č. 2, s. 13 – 18. ISSN 1211 – 2860.

[9] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 528/06. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2007 [cit. 1. 1. 2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=56590&pos=1&cnt=1&typ=result

[10] Stanovisko Ústavního soudu ČR ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st 30/10. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2010 [cit. 1. 1. 2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=68234&pos=1&cnt=2&typ=result

[11] Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 7. 2006. Jalloh proti Německu. Stížnost číslo 54810/00. Evropský soud pro lidská práva [online]. Evropský soud pro lidská práva, © 2006 [cit. 29. 12. 2013]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/Pages/search.aspx#{%22fulltext%22:[%22jalloh%22],%22sort%22:[%22kpdate%20Ascending,RESPONDENT%20Ascending%22],%22itemid%22:[%22001-76307%22]}

[12] Zákaz donucování k sebeobviňování (někdy též právo neusvědčovat či neobviňovat sám sebe).

[13] HUBÁLKOVÁ, Eva. Přehled judikatury Evropského soudu pro lidská práva: Rozsudky velkého senátu: Výběr. Praha: Wolters Kluwer, 2013. s. 252. ISBN 9788074780431. s. 213 – 217.

[14] Pro srovnání více relevantních rozsudků ESLP viz ČAPEK, Jan. Právo neobviňovat sám sebe ve světle recentní judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Trestní právo. Roč. 15, č. 7 – 8, s. 31 – 38. ISSN 1211 – 2860.

[15] Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 3. 2001. Telfner proti Rakousku. Stížnost číslo 33501/96. Evropský soud pro lidská práva [online]. Evropský soud pro lidská práva, © 2001 [cit. 1. 1. 2014]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/Pages/search.aspx#{%22fulltext%22:[%22telfner%22],%22respondent%22:[%22AUT%22],%22documentcollectionid2%22:[%22GRANDCHAMBER%22,%22CHAMBER%22],%22itemid%22:[%22001-59347%22]}

[16] MUSIL, Jan. Zákaz donucování k sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare). Praha: Ministerstvo vnitra České republiky [online]. © 2009 [cit. 1. 1. 2014]. Dostupné z: www.mvcr.cz/soubor/musil-nemo-tenetur-kriminalistika-2009-pdf.aspx

Zdroj obrazového materiálu: Flickr.com, Daniel Juřena (BadSoull)

(0)(0)

1 komentářů

  1. Vítězslav Kozák
    Vítězslav Kozák

    Tento můj článek je vlastně komentářovou reakcí na původní článek Marcely Jandorové s názvem Policista jako svědek? Není to vyloučené!
    Článek je dostupný zde: http://www.lawportal.cz/policista-jako-svedek-neni-to-vyloucene/

    (0)(0)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *