Pár poznámek k informovanému souhlasu
Klikněte pro přepnutí plného a náhledového zobrazení.

Pár poznámek k informovanému souhlasu

Oblast péče o zdraví je z mnoha důvodů velmi specifická. Ponechme nyní stranou úvahy o jeho soukromoprávní povaze[1] a zaměřme se na jeden specifický aspekt lékařského zákroku. Tím je jeho právní důvod, nyní konkrétně tzv. informovaný souhlas se zákrokem (dále jen „souhlas“, nicméně mezi „prostým“ a informovaným souhlasem je rozdíl, viz níže).

Na nejvyšší úrovni upravuje souhlas Úmluva o biomedicíně[2], která ve svém článku 5 mj. říká, že:

Jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas.“

O souhlasu dále mluví i zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (který nahradil zákon č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu) ve svém § 28 odst. 1:

Zdravotní služby lze pacientovi poskytnout pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem, nestanoví-li tento zákon jinak.“

Zákon o zdravotních službách dále v § 31 odst. 2 definuje, co je obsahem informace o zdravotním stavu a dalším léčebném postupu. Může však zaznít otázka, proč je ale takový souhlas vůbec třeba?

Nutnost právního důvodu zákroku

Výše citovaná Úmluva i náš zákon vycházejí nejen z práva na život a zdraví, ale také z práva na tělesnou integritu a její nedotknutelnost. O nedotknutelnosti osoby mluví i čl. 7 Listiny základních práv a svobod. K témuž se vyjádřil i Ústavní soud:

Každý člověk je svobodný a není povinen činit nic, co mu zákon neukládá. Z toho vyplývá, že také v otázkách péče o vlastní zdraví záleží jen na jeho svobodném rozhodnutí, zda a v jaké míře se podrobí určitým medicínským výkonům a jen zákon ho může zavázat, že určitá vyšetření podstoupit musí.“[3]

Jak však z textu § 28 odst. 1 zák. o zdrav. službách „nestanoví-li tento zákon jinak“ vyplývá – právní řád zná více právních důvodů k lékařskému zákroku (povinné léčení infekčních chorob, stav nouze), nyní se však omezím pouze na souhlas.

Z výše uvedeného vyplývá, že není-li souhlas (nebo jiný právní důvod) dán, lékařský zákrok nesmí být proveden. Jestliže bude proveden i navzdory absenci tohoto souhlasu, povede k odpovědnosti poskytovatele zdravotní péče (lékaře), a to v závislosti na okolnostech k odpovědnosti trestněprávní, občanskoprávní či disciplinární (pracovněprávní)[4].

S tímto se pojí otázka, může-li lékař pacienta neléčit, jestliže tento péči odmítá, ačkoli neposkytnutí péče zaručeně způsobí smrt pacienta. V souladu s citovaným ustanovením Úmluvy i nálezem ÚS (a zákonem o zdravotních službách) je třeba říci, že takovou možnost pacient opravdu má a lékař vskutku zasáhnout nesmí.[5] Nechá-li si lékař podepsat tzv. revers (výslovné odmítnutí bude muset prokázat; není-li dán ani souhlas ani nesouhlas, platí, že v případě nouze, kdy již pacient není schopen projevit vůli žádnou, lékař zasáhnout musí), vyhne se následně i odpovědnosti.

Náležitosti souhlasu

„Pacient, který se svobodně rozhodne pro určitý zákrok, omezuje ve vztahu k vcelku přesně vymezenému jednání zdravotnického pracovníka ochranu své osobnosti.“[6] Vzhledem k významu a dopadu souhlasu se zákrokem bude tento nezřídka podroben zkoumání, zdali splňuje náležitosti právního úkonu, za který můžeme souhlas se zákrokem zcela jistě označit[7].

Souhlas se zákrokem tedy musí být učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný[8]. Neplatnost souhlasu přitom znamená (při absenci jiného) neexistenci právního důvodu k provedení zákroku, a tedy vznik odpovědnosti za zásah do osobní integrity pacienta. Dalším specifickým aspektem je způsobilost k udělení souhlasu. I kdyby pacient souhlas udělil v souladu s § 37 občanského zákoníku, jestliže by byl zrovna nezpůsobilý souhlas udělit, nebude takový souhlas relevantní. V konkrétních případech bude hrát roli aktuální stav pacienta (vliv léčiv), případně jeho věk (způsobilost k právním úkonům dětí, posuzována dle § 9 občanského zákoníku).

Jako každý právní úkon, má-li být platný, nesmí být učiněn v omylu (§ 49a občanského zákoníku)[9]. S tím se váže povinnost lékaře poučit pacienta způsobem, kterému porozumí, aby poté mohl dát souhlas k zákroku vážně míněný. Při sdělování informací o zdravotním stavu se tedy lékař musí přizpůsobit pacientově věku, příp. mentální, rozumové úrovni apod.

Problém autonomie souhlasu

Zaměřme se nyní krátce na zajímavý problém, který popisuje Tomáš Doležal[10]. Tím je otázka, zdali je informovaný souhlas skutečně objektivním rozhodnutím pacienta, založeným na úplných informacích, bez jakéhokoli vlivu okolí, a tedy právním úkonem, splňujícím výše zmíněné podmínky platnosti. Tomáš Doležal ve svém článku uvádí hned několik skutečností, které pacientovo rozhodnutí více či méně ovlivňují.

Např. zdravotní stav pacienta – ten se necítí zdráv, jde si „pro záchranu“, přičemž se a priori odevzdává do rukou lékaře. Dále je to informace o zdravotním stavu sdělovaná lékařem pacientovi, která je vždy podbarvená jeho názorem na nejlepší možnou léčbu. Je tedy možné, že lékař informuje pacienta způsobem, kterým ho „navede“ na dle jeho názoru nejlepší možnou cestu. Tento aspekt jen podtrhuje případná specializace lékaře, který tak preferuje svoje zaměření a může (i nevědomky) přehlížet alternativy. Další možnou skutečností, ovlivňující pacientovo rozhodnutí, je pacientova důvěra v lékaře-profesionála, jehož doporučený postup se v dané chvíli opírá o letité zkušenosti, a tedy je zde pacientova důvěra ve správnost takového postupu.

Faktory ovlivňující pacientovo rozhodování se výše uvedeným nevyčerpávají, nicméně pro ilustraci postačují. Vidíme tedy, že informovaný souhlas není ani v nejobecnější rovině nijak jednoduchou problematikou. Vzhledem k závažnosti zásahu do osobní integrity pacienta či případné odpovědnosti lékaře za protiprávní zákrok je ale nezbytné se v ní praxi orientovat.

Zdroj obrazového materiálu: Flickr.com, a.drian

[1] Podrobněji viz DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. Vyd. 1. Praha: Leges, 2012, 160 s. ISBN 978-80-87576-24-3.
[2] Úmluva Rady Evropy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny; vyhlášena pod č. 96/2001 Sb.m.s.
[3] Nález Ústavního soudu sp.zn. IV.ÚS 639/2000 ze dne 18. 5. 2001
[4] ŠUSTEK, Petr a Tomáš HOLČAPEK. Informovaný souhlas: teorie a praxe informovaného souhlasu ve zdravotnictví. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2007, xv, s. 165. ISBN 978-80-7357-268-6.
[5] shodně také ŠUSTEK, Petr a Tomáš HOLČAPEK. Op. cit. S. 125.
[6] ŠUSTEK, Petr a Tomáš HOLČAPEK. Op. cit. S. 27.
[7] Tamtéž.
[8] § 37 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
[9] ŠUSTEK, Petr a Tomáš HOLČAPEK. Op. cit. S. 31.
[10] DOLEŽAL, T. Problematické aspekty vztahu lékaře a pacienta zejména s ohledem na institut tzv. informovaného souhlasu. Dostupné z: http://ilaw.cas.cz/medlawjournal/index.php/medlawjournal/article/view/1/pdf

(0)(0)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *