Paliativní péče a její možné dopady do trestního práva
Klikněte pro přepnutí plného a náhledového zobrazení.

Paliativní péče a její možné dopady do trestního práva

Úvodem

S trestní odpovědností ve zdravotnictví se poslední dobou setkáváme poměrně často.[1] Převážná většina článků či soudních rozhodnutí se věnuje problematice poskytování péče lege artis (příp. non lege artis), resp. obsahového vymezení tohoto pojmu. Jsem přesvědčen, že různých přijatelných definic se dá vymyslet celá řada, neboť panuje široká shoda na tom, jaké jsou podstatné znaky tohoto pojmu.

Tento příspěvek však nemá za cíl poskytnout jen další definici, ale věnovat se tématu nanejvýš chmurnému související se smrtí pacientů. Rozebere vědecké vymezení a definuje pojem paliativní péče[2], probere legislativní úpravu tohoto institutu a prozkoumá propojení s trestním právem.

Úvod do problematiky paliativní péče

Období od počátku 20. století se vyznačuje velkým pokrokem ve všech oblastech lidské činnosti, avšak ve zdravotnictví je tento pokrok nejrychlejší a nejrozsáhlejší. Lze očekávat, že tento pokrok bude i nadále pokračovat vzhledem k tomu, že lidské zdraví je nezastupitelnou, neocenitelnou a nenahraditelnou veličinou v životě každého jednotlivce.

Vlivem neustále se zvyšující kvality poskytované zdravotní péče dochází postupně k tomu, že se prodlužuje délka života obyvatel. To samozřejmě klade i na zdravotnictví nové nároky. Kromě toho se za posledních několik desetiletí velmi posunul vývoj v oblasti odcházení ze života, resp. „usnadnění“ tohoto odcházení.

Definice pojmu paliativní péče

Různých definic pojmu paliativní péče je celá řada. Určitě však úvodem neuškodí pohlédnout na takovou definici, která je uváděna v jednotlivých lékařských (a nikoliv právních) pramenech. Ty paliativní péči definují jako aktivní péči poskytovanou pacientovi, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo konečném stádiu (tedy pacientovi terminálně nemocnému či v terminálním stádiu onemocnění), jejímž cílem je zmírnit bolest a další tělesné a duševní strádání a udržet co nejvyšší kvalitu života[3], [4], [5] („usnadnění“ či zprostředkování pokojného, důstojného a pokud možno co nejméně bolestivého způsobu odchodu ze života).

Paliativní péče je věda jako každá jiná a i ona má některé zásady, které souvisejí s jejím poskytováním. Bylo by tedy vhodné tyto principy zde jen velice stručně zmínit. Jsou jimi: usilování o prodloužení a zachování života tak, aby byl pro pacienty přijatelný; respekt a ochrana důstojnosti nevyléčitelně nemocných; respekt k přáním a potřebám pacientů; vytvoření podmínek, aby mohl pacient poslední období svého života prožít ve společnosti svých blízkých v důstojném, vlídném a klidném prostředí; pochopení, že i smrt je součástí života a konečně opora pro rodinu a příbuzné umírajícího.[6]

Z pohledu veškerých lékařských standardů musí být jakákoliv zdravotní péče, tedy i péče paliativní, poskytována tzv. lege artis, tedy podle stávajících informací, současného stavu poznání a vědy, aktuálních postupů, poznatků a požadavků, které jsou ověřeny, všeobecně známy a užívány v dané oblasti, tedy v tom kterém odvětví (nejen) zdravotnické péče v daném místě a čase. Zároveň musí jít o postup, který je uznáván odbornou veřejností např. v odborném tisku či na odborných kongresech (alespoň její kvalifikovanou částí); je obsahem výuky na lékařských fakultách či postgraduálního vzdělávání zdravotníků. Zjednodušeně řečeno profesionalita poskytované péče, nikoliv hazard se zdravím pacienta. Ve zdravotnictví je zásadně zakázáno experimentovat. Jestliže se tedy lékař v rámci poskytované zdravotní péče přidržel kteréhokoliv z vládnoucích vědeckých názorů, jednal lege artis. V ustanovení § 31 trestního zákoníku je upravené tzv. přípustné riziko (někdy a poněkud nepřesně označováno jako jednání lege artis), což je jedna z okolností vylučujících protiprávnost. Rovněž tak i poskytovatel zdravotní péče (stejně jako konkrétní lékař) je povinen poskytovat danou péči na náležité odborné úrovni (§ 45 odst. 1 zákona o zdravotních službách ve spojení s Etickým kodexem ČLK či § 2643 odst. 1 nového občanského zákoníku).

Právní úprava

Jakákoliv specifická či ucelená právní úprava absentuje (a to nejenom u nás, ale i v mnoha dalších státech). A to i přesto, že paliativní péče je nedílnou součástí zdravotní péče jako takové. Veškeré právní poznatky tedy musíme dovozovat z obecnějších předpisů.

Pokusme se tedy nějakým způsobem rozdělit prameny, které se alespoň vzdáleně věnují problematice paliativní péče.

1) Listina základních práv a svobod

– čl. 1 (rovnost a důstojnost) a čl. 6 (právo na život)

2) Úmluva o lidských právech a biomedicíně

– čl. 4 – Jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví je nutno provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy.

3) Lékařské prameny

Nejdůležitější prameny v této oblasti. Nejsou vyloženě právními předpisy, ale jsou nejen v českých poměrech velice důležité, neboť jsou výtvorem profesní komory samotných lékařů, a to jim dodává patřičnou autoritu. Pokud však jsou tyto předpisy v rozporu se zákonem, použije se zákon. Rovněž tak tyto předpisy nenahrazují zákonné prameny, ale pouze je odborně upřesňují. Pravdou ovšem je, že tyto lékařské prameny jsou i v případných soudních řízeních velice důležité, a proto je i judikatura výrazně zohledňuje. Patří sem zejména:

  1. Etický kodex ČLK
    – § 2 odst. 7 – Lékař u nevyléčitelně nemocných a umírajících účinně tiší bolest, šetří lidskou důstojnost a mírní utrpení. Vůči neodvratitelné a bezprostředně očekávané smrti však nemá být cílem lékařova jednání („snažení“ pozn. autora, která snad daný výraz v kontextu této práce lépe vystihuje) prodlužovat život za každou cenu. Eutanazie a asistované suicidium nejsou přípustné.
  2. Konsensuální stanovisko k poskytování paliativní péče u nemocných s nezvratným orgánovým selháním[7] (dále jen Stanovisko)
  3. Doporučení představenstva ČLK číslo 1/2010 k postupu při rozhodování o změně léčby intenzivní na léčbu paliativní u pacientů v terminálním stavu, kteří nejsou schopni vyjádřit svou vůli[8] (dále jen Doporučení)

4) Zákon číslo 372/2011 Sb., o zdravotních službách (dále jen ZZS)

Účinný od 1. dubna 2012, nahradil dřívější zákon číslo 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Na rozdíl od něj však ZZS pojem paliativní péče na několika málo místech skutečně používá, dokonce jej i definuje.

  • § 5 odst. 2 písm. h) – definuje paliativní péči jako druh zdravotní péče, jejímž účelem je zmírnění utrpení a zachování kvality života pacienta, který trpí nevyléčitelnou nemocí
  • § 9 – paliativní péče je poskytována formou lůžkové péče
  • § 10 odst. 1 písm. b) – zdravotní péče poskytovaná ve vlastním sociálním prostředí pacienta
  • § 36 – upravuje dříve vyslovená přání pacienta [a povinnost zdravotníků tato přání respektovat; zdravotníci ale musí respektovat též příslušné etické principy – § 49 odst. 1 písm. a); zákon zároveň ukládá zdravotníkům dříve vyslovená přání nerespektovat, pokud by tato přání nabádala k takovým postupům, jejichž výsledkem je aktivní způsobení smrti (§ 36 odst. 5 písm. b)]

5) Prameny trestního práva se zaměřením na zákon číslo 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen TZ)

Explicitní úpravu paliativní péče pochopitelně ani trestní právo nezachycuje, ale přichází v úvahu tehdy, pokud zdravotní péče není poskytována na patřičné odborné úrovni.

Jakých všech trestných činů se tedy může jednotlivý zdravotník v rámci výkonu svého povolání dopustit? Například Hirt v této souvislosti uvádí celkem 46 skutkových podstat, kterých se může zdravotník vůči svému pacientovi dopustit[9] (ani jeho výčet ale za zcela vyčerpávající nepovažuji), avšak zdaleka ne všechny z nich souvisí s přímým poskytováním zdravotní péče. V rámci výkonu přímé zdravotní péče připadají v úvahu nejčastěji nedbalostní trestné činy, zejména usmrcení z nedbalosti podle § 143 TZ, těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 TZ a ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 TZ. Nabízejí se ale i jiné nedbalostní trestné činy, které přímo neohrožují život nebo zdraví pacienta, za všechny např. neoprávněné nakládání s osobními údaji podle § 180 TZ. V souvislosti s poskytováním zdravotní péče ale do úvahy připadají rovněž úmyslné trestné činy jako například neposkytnutí pomoci § podle 150 TZ, zbavení osobní svobody podle § 170 TZ, omezování osobní svobody podle § 171 TZ či ojediněle účast na sebevraždě podle § 144 TZ v případě tzv. asistovaného suicida. K následku u přečinu neposkytnutí pomoci se vyjadřoval i NS ČR např. v rozsudku sp. zn. 2 Tzn 72/97, kde uvádí: Jestliže lékař při výkonu služby neposkytne osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, potřebnou pomoc, připadá jeho trestní odpovědnost za trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 2 TZ v úvahu pouze tehdy, jestliže z jeho opomenutí (§ 112 TZ) zaviněně nevznikly žádné následky na životě nebo na zdraví poškozeného. Pokud vznikly, je takový pachatel trestně odpovědný v závislosti na formě zavinění podle příslušného ustanovení o poruchových trestných činech proti životu a zdraví uvedených v § 140 TZ až § 148 TZ (pochopitelně s patřičnými výjimkami jako např. § 142 TZ).

V této souvislosti nesmíme zapomínat ani na zákon číslo 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob účinný od 1. ledna 2012. I nemocnice jako právní subjekt může odpovídat za některé trestné činy (taxativně vyjmenované v § 7 tohoto zákona; v souvislosti s poskytováním zdravotní péče si lze představit typicky např. přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 TZ či přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 TZ).

V poslední době se počet trestních oznámení podaných v souvislosti s údajným zanedbáním lékařské péče zvýšil (nikoliv však již počty odsouzených lékařů). Na druhé straně i OČTŘ se s fenoménem nárůstu trestních oznámení, většinou ze strany pozůstalých či poškozených, dokázaly vypořádat, a to pomocí tzv. subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího pravidla ultima ratio (tedy prostředku nejzazší ochrany, jak vyjádřil opakovaně i Ústavní soud, např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 4/04) vyjádřeného v § 12 odst. 2 TZ: Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. A právě absence společenské škodlivosti v jednotlivých případech vede OČTŘ k celkové zdrženlivosti. Je – li totiž patřičná zdravotní péče poskytovaná tzv. lege artis, pak nelze dávat za vinu lékaři, pokud léčba nevyjde a pacient zemře (institut tzv. přípustného rizika podle § 31 TZ, kde chybí protiprávnost činu a je tedy vyloučen i trestní postih). Je – li postupováno v mezích přiměřeného rizika, odpadá tím společenská škodlivost případného pachatele a trestní právo se tedy vůbec neuplatní. V úvahu tak přichází pouze disciplinární odpovědnost lékaře či ryzí odpovědnost soukromoprávní prostřednictvím klasického občanskoprávního sporu. Úkolem bezplatného trestního práva totiž není suplovat soukromoprávní břemeno důkazní.

Bylo by bláhové doufat, že jakákoliv snaha lékaře bude mít vždy úspěch a naopak by bylo příliš tvrdé jakýkoliv lékařský nezdar trestně postihovat. Pokud již lékař něco zanedbal a tím došlo k negativnímu následku na životě či zdraví pacienta, měl by soud vždy zohledňovat nejen přípustné riziko, ale v případě ukládání trestu by měl přihlédnout i k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, způsobu jeho provedení (§ 39 odst. 1, 2 TZ), společenské škodlivosti takového jednání, jehož cílem byla (nebo alespoň měla být) pomoc pacientovi (v rámci rizikového výkonu povolání zdravotníka, jehož výkon je ale všeobecně žádoucí), k polehčujícím okolnostem (§ 41 TZ) či k dalším okolnostem svědčícím ve prospěch obviněného. Do úvahy v případě závažnější právní kvalifikace připadá rovněž institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 TZ.[10] Je tedy zcela zřejmé, že celková zdrženlivost se promítá především do úvah v rovině trestání pachatele.

6) Další právní předpisy

Za všechny např. zákon číslo 200/1990 Sb., o přestupcích (§ 29).

Ekonomická stránka aneb kdy ukončit paliativní péči?

Nabízí se otázka, za jakých okolností může zdravotník (výhradně lékař či spíše kolegium lékařů) poskytování paliativní péče ukončit bez toho, aniž by to pro něj mělo nějakou odpovědnostní dohru. Odpověď na tuto otázku není vůbec jednoduchá.

Než se na ni pokusím nalézt odpověď, je třeba si znovu připomenout postupné stárnutí populace, které s raketovým vývojem v oblasti medicíny způsobuje to, že dnešní lékařská věda dokáže prodloužit život jednotlivců i o mnoho let. Velmi často ale lékaři nemohou zkvalitnit konečné stádium života. S tím souvisí i otázka financování zdravotní péče, zejména pro seniory či osoby vážně a dlouhodobě nemocné. Vše má totiž své limity (zde bohužel pouze ekonomické), které nelze s ohledem na výše uvedené posouvat až do nekonečna.

Dále je nutné si zde ještě jednou připomenout koncept paliativní péče. Paliativní péče znamená nepokračovat v marné, zbytečné, finančně nákladné a mnohdy beze smyslu zatěžující, a tedy nijak neprospívající léčbě základního, život beroucího onemocnění, tedy léčbě, která pacientovi nepřináší žádný prospěch, ale dokonce zvyšuje jeho bolest, utrpení a strádání. Paliativní péčí je léčba, jejímž cílem je zabránění bolesti, strádání či dyskomfortu nevyléčitelně nemocného nebo umírajícího pacienta. Je ale nutné si uvědomit, že paliativní péče, ve formě třeba i nepodání léčby či odstoupení od léčby, která je pro pacienta zbytečně zatěžující a nepřináší benefit, ale naopak pacienta více a více zatěžuje, není eutanazií. Je – li pravděpodobnost prospěchu léčby pro pacienta mizivě malá až nereálná, nebo cíle medicíny, tedy uzdravení, nelze dosáhnout, pak se jedná o léčbu zbytečnou. V tomto kontextu je nutné na smrt pohlížet jako na součást života spíše, než na selhání medicíny či jednotlivých zdravotníků. Nutné je mít i na paměti hodnotu uvedenou v čl. 1 Listiny (důstojnost), tedy i důstojnost umírání pro pacienta v konečném stádiu onemocnění, které není slučitelné se životem, ani není dále léčebně ovlivnitelné. Paliativní péče by měla nastoupit tehdy, kdy nelze naplnit cíle, které jsou kladeny na léčebnou péči, tedy uzdravení nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu pacienta odstraněním příčin onemocnění.

Jak by tedy měli lékaři postupovat při ukončení paliativní péče? Pokud je na základě odborného vyhodnocení určitý zdravotní úkon vyhodnocený jako marný a neúčelný, lze takový zákrok či úkon neprovést. Nezahájení nebo nepokračování marné a neúčelné léčby ale není omezením pacienta v jeho právech, ale naopak je sledován zájem na jeho důstojnosti. To může mít za následek úmrtí pacienta, které je následkem přirozeného průběhu onemocnění, nikoliv negativním následkem (případně i neposkytnuté) zdravotní péče. Nejedná se tedy o opomenutí ve smyslu § 112 TZ. Ukončení paliativní léčby ale nelze vnímat jako neposkytnutí pomoci právě proto, že panuje vědecké přesvědčení, že tato léčba již není přínosem. Neprovedení takové léčby není v rozporu s právem[11] (neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 2 TZ, popř. i jiné trestné činy proti životu a zdraví podle způsobeného škodlivého následku). Rozhodné je tedy určit, kdy má péče pro pacienta ještě smysl (léčí, zdravotní stav zlepšuje a odstraňuje příčny onemocnění), a kdy již smysl nemá. Toto zjištění musí však být velice silné. Právě proto jej velice často provádějí, respektive měly by provádět, kapacity v oboru, a to nejlépe v kolegiu, které je složeno hned z několika členů, a to nejen lékařů, ale i ostatního nelékařského personálu.[12] Rozdílný přístup bude samozřejmě v zapadlé okresní LDN, Nemocnici v Jeseníku či ve FN Brno. Každopádně by se nemělo stávat, že o definitivním osudu pacienta bude rozhodovat pouze jeden lékař, byť třeba primář oddělení. Tak tomu ale v českých poměrech je bohužel celkem často. Rozhodně by se nemělo jednat o libovůli kteréhokoliv zdravotnického pracovníka, neboť takové rozhodnutí by mělo být odborně posouzeno a náležitě medicínsky zdůvodněno. Důležité je rovněž řádné a včasné zaznamenání rozhodnutí o poskytnutí paliativní péče do zdravotní dokumentace.[13] Takový záznam bude pak velice důležitý z důkazního hlediska. Podle Doporučení a Stanoviska je ale odpovědnost za závěrečné rozhodnutí o zahájení paliativní péče na bedrech vedoucího lékaře příslušného oddělení, případně na tom lékaři, který jím byl pověřen či na ošetřujícím lékaři pacienta.[14] Tyto předpisy však nemohou jít nad zákon, a proto z pohledu trestního práva nic nevylučuje případné uplatnění spolupachatelství (§ 23 TZ).

Pouze dodávám, že ačkoliv v tomto rozhodování nemá přání rodiny právní relevanci, je zajisté zapotřebí velice citlivě a opatrně informovat rodinu, a to jak před samotným rozhodnutím, tak i po něm. Nemělo by se stávat, že se rodina ex post dozví o předcházejících úvahách lékařů. Právě patřičné informování rodiny o bezvýchodnosti situace totiž může po skončení léčby zabránit případným právním sporům vyvolaným ze strany příbuzných zesnulého.

Do budoucna by ale jistě měl být zejména právními předpisy podrobněji stanoven postup, kdo a za jakých podmínek rozhodne o nepokračování v další léčbě. V úvahu přichází rozhodnutí vícečlenným lékařským konziliem anebo zvláštní etickou komisí. Proto lze do budoucna vypracování jak patřičných detailních profesních standardů, tak i jednoznačných zákonných ustanovení jedině doporučit, protože jen tyto nástroje mohou vést ke zcela jasnému stanovení pravidel, kdy přesně bude konkrétní lékař za své jednání odpovědný.

Závěr

Cílem tohoto článku mělo být definování pojmu paliativní péče, který není nikde legislativně přesně vymezen; zamyšlení se nad možnými, nikterak jednoduchými či jednoznačně vědecky přijímanými, dopady do roviny trestního práva a zároveň podat některá praktická doporučení pro postup zdravotnického personálu.

Úplným závěrem si dovolím vyjádřit domněnku, že s postupným rozvojem zdravotnického práva jako plnohodnotného právního odvětví, stejně jako s rozvojem judikatury v této oblasti, bude velice pravděpodobně v budoucnu problematika odpovědnosti ve zdravotnictví i nadále nabývat na významu. Zároveň po mnoha desetiletích vztah mezi lékařem a pacientem opět nabývá v souvislosti s novým občanským zákoníkem ryze soukromoprávní povahu. Lze tedy předpokládat, že trestněprávní odpovědnost bude v budoucnu zastíněna odpovědností soukromoprávní. Trestní odpovědnost sice s novým občanským zákoníkem nezanikne, ale pojem lege artis již nebude dominantně trestněprávní povahy, neboť i nový občanský zákoník přináší tento pojem v § 2643 odst. 1. Na základě kazuistiky mohu tvrdit, že poškození dávají daleko více přednost peněžité kompenzaci při úmrtí či zdravotní újmě než případnému trestněprávnímu postihu patřičného zdravotníka za zanedbání lékařské péče. Na základě toho lze reálně očekávat, že počet takových trestních oznámení ze strany nespokojených pacientů a jejich rodinných příslušníků či pozůstalých, poklesne.

 


[1] Za všechny např. Štrejtová, K. Pojem „lege artis“ a trestní odpovědnost v medicíně. Trestněprávní revue, 2013, č. 6 či Usnesení NS ČR ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 6 Tdo 353/2012 věnující se postupu lege artis.

[2] Někdy se užívá též synonymního pojmu eubiosie, k tomu srovnej KRATOCHVÍL, Vladimír. Euthanasie, dysthanasie, eubiosie a kvalita lidského života a umírání. In: FENYK, Jaroslav a kol. Pocta Dagmar Císařové k 75. narozeninám. Praha: LexisNexis, 2007, 166 s. ISBN 9788086920252. S. 51 a násl.

[3] SLÁMA, Ondřej a kol. Paliativní medicína pro praxi. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Galén, 2007. 362 s. ISBN 9788072625055. S. 25.

[4] Obdobně též VORLÍČEK, Jiří a kol. Paliativní medicína. 2. přepracované a doplněné vyd. Praha: Grada, 2004. 537 s. ISBN 8024702797. S. 24 a násl.

[5] Obdobně též TĚŠINOVÁ, Jolana a kol. Medicínské právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. 448 s. ISBN 9788074000508. S. 117 a násl.

[6] SLÁMA 2007 op. cit., s 25.

[7] Dostupné z: www.urgmed.cz/postupy/cizi/2009_paliativni.pdf [cit. 12. 10. 2013].

[8] Dostupné z: www.lkcr.cz/doporuceni-predstavenstev-clk-227.html [cit. 12. 10. 2013].

[9] HIRT, Miroslav a kol. Medicína a trestní právo. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011. 87 s. ISBN 9788021055087. S. 3 a 4.

[10] Srovnej např. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 25/96 (Rt 6/1998).

[11] TĚŠINOVÁ 2011 op. cit., s. 118 a násl.

[12] Čl. 6 písm. d) Doporučení či bod 6 písm. d), e) Stanoviska.

[13] Čl. 6 písm. f) Doporučení bod 6 písm. h), i) Stanoviska.

[14] Čl. 6 písm. e) Doporučení či bod 6 písm. g) Stanoviska.

Zdroj obrazového materiálu: Flickr.com, Ralf Heß

(0)(0)

1 komentářů

  1. Irena Tesařová

    Jistá část výše uvedeneného článku se přímo dotýká naší rodiny.Naše matka byla přemístěna do zastrčené LDN k ošetřovatelské péči a rehabilitaci s doporučením soc.pracovnice z nemocnice ,odkud byla matka přeložena s tím,že nemusím mít obavy,že LDN funguje dobře a že dají matce vše,
    co potřebuje nemusím mít obavy,že by LDN něco zanedbala.Bohužel zde matka 13 den zemřela na údajnou zástavu srdce. LDN zaslala okr.soudu
    listinu,že matka byla přijata pro chronickou ischemickou chorobu srdeční. Dle propouštěcí zprávy z nemocnice měla matka ICHS, nikoli CHICHS a už vůbec to nebyl důvod,proč byla matka do LDN zaslána.Zde mám důvod se vážně domnívat,že o matčině zástavě srdce bylo rozhodnuto už při přijetí
    či dokonce před přijetím ,vzhledem k diagnoze zaslané okr.soudu.
    Pokud by zde bylo rozhodnuto o paliativní péči,rozhodně ve ZD není o tomto rozhodnutí žádný záznam.

    (0)(0)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *