Odkaz je zločin? Jak který. Shrnutí případu „libereckého piráta“
Klikněte pro přepnutí plného a náhledového zobrazení.

Odkaz je zločin? Jak který. Shrnutí případu „libereckého piráta“

Mnozí v poslední době jistě zaregistrovali kauzu tzv. „libereckého piráta“, zejm. v souvislosti s odmítnutím ústavní stížnosti (sp. zn. III.ÚS 1768/13 ze dne 10. září 2013, doporučuji i usnesení o odmítnutí dovolání mladistvého „tulipána“ – viva la anonymizace, podotýkám, že označení pochází z pera NS!). Velká část veřejnosti také proti tomuto protestovala. Argument číslo jedna: „Přece nezničíme život mladíkovi, 4 miliony pokutu nemá naději zaplatit.“ Argument číslo dvě: „OSA je zločinecká organizace, autoři jsou bohatí dost a nezaslouží si ani korunu.“ A konečně argument číslo tři: „Odkaz přece není zločin!“

Stručná rekapitulace

Velmi rychle uvedu do problematiky. Šestnáctiletý mladík byl shledán vinným z porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práva k databázi dle ustanovení § 270 odst. 1 trestního zákoníku proto, že na své webové stránky umísťoval „odkazy“ na videa (filmy) chráněné autorským právem, aniž k tomuto měl odpovídající licenci. Celkem bylo takto dostupno 2470 filmů. Média prezentovala výše zmíněné rozhodnutí ÚS jako vzkaz, že umístění odkazu na protiprávní obsah na svůj web je zločin; např. iDNES.czNovinky.cz. Diskuse pod oběma články je velice záživná a zejm. nejvíce obdivované příspěvky doporučuji k přečtení, neboť zřejmě vyjadřují názor drtivé většiny.

Argumentace soudů se v zásadě opřela o ustanovení § 18 autorského zákona, které je nutné k posouzení naplnění skutkového stavu činu zmíněného v § 270, odst. 1 TZ. Relevantní jsou odstavce 1 a 2:

(1) Sdělováním díla veřejnosti se rozumí zpřístupňování díla v nehmotné podobě, živě nebo ze záznamu, po drátě nebo bezdrátově.

(2) Sdělováním díla veřejnosti podle odstavce 1 je také zpřístupňování díla veřejnosti způsobem, že kdokoli může mít k němu přístup na místě a v čase podle své vlastní volby zejména počítačovou nebo obdobnou sítí.

Soudy shledaly mladistvého tulipána vinným a uložily trest pětiměsíčního odnětí svobody se zkušební dobou na jeden rok, propadnutí věci (osobního notebooku, včetně brašny, která výrazně napomáhala páchání trestného činu) a náhradu škody ve výši 4 000 000 Kč. Napříč instancemi byl postoj soudů konzistentní, odvolací soud pouze nebyl spokojen s podobou prvoinstančního rozsudku, neb mu v něm chyběl jmenný seznam všech děl, která byla na webové stránce tulipána ke shlédnutí. Sám jej do rozsudku zahrnul. Dovolací soud se pouze ztotožnil s argumentací a posouzením nižších soudů a dovolání odmítl.

Kritika

Nebudu zde zabíhat k otázkám koncepce autorského práva a nutnosti její změny. Nepopírám, že výměna informací je pro společnost důležitá a některé informace je nutné nechat šířit rychle a zdarma, to se ale dle mého názoru netýká takovýchto děl. Současná koncepce a současné právo autorská díla prostě chrání. Je to logické. Z pohledu tisíců autorů, do jejichž práva bylo zasaženo. Z pohledů režisérů, a všech ostatních, kteří odvedli velký kus – podotýkám, že kreativní – práce. Je z tohoto pohledu správný názor lidí, jejichž majorita nikdy nic kreativního nevytvořila, a kteří chtějí mít vše, hned a zdarma? Argument, že už přece autoři vydělali dost, neobstojí. Je nutné se totiž ptát: Kde je ono „dost“? V které chvíli už můžeme říct, že autoři byli po zásluze odměněni a další odměny jim plynout nemají? Budu se věnovat pouze „odkazovému“ aspektu, který dělá mnohým vrásky – půjdeme všichni do vězení, když pošleme kamarádovi odkaz na YouTube, kde je protiprávní obsah?

Na tomto místě je nutné upozornit na první zmatení, ke kterému pravděpodobně došlo: odkazem se v této kauze zejména rozumí vložení tzv. embedded videí na webovou stránku (vyskytovaly se však i pouhé hypertexty). Tedy odkázání takovou formou, že uživatel viděl náhled videa přímo na stránce a po kliknutí se na té samé stránce začalo přehrávat. Stejný princip jako bývá k vidění na Youtube, Facebooku, a vlastně všude jinde, kde není třeba video manuálně stahovat do svého počítače a pouštět přes lokální přehrávač. Obzvlášť úsměvně pak působí sdělení Novinek, že „Případ je zajímavý v tom, že pirát neumisťoval na svých stránkách celé filmy ke stažení, ani neumožňoval jejich zhlédnutí přímo ze svého serveru. Má snad nějaký význam, kde jsou data fyzicky uložena, pokud výsledný efekt je naprosto totožný? Z hlediska ochrany autorského práva, pokud by byla v zákoně podmínka protiprávního sdělování veřejnosti taková, že odkaz a video se nesmí nacházet v jednom úložišti, těžko je pak představit si jednodušší vyloučení protiprávnosti, než provoz 2 serverů: datového a odkazového. Média a technická veřejnost však zřejmě dospěla k závěru, že odkazování na autorsky chráněná díla není možné posoudit jako sdělování veřejnosti. Ne, jen si dílo může kdokoli a kdykoli shlédnout přímo on-line z pohodlí prohlížeče.

Nepatrný zásah. 2740 kusů.

Je důležité si uvědomit, že § 270 trestního zákoníku mluví o důležité podmínce trestnosti porušování autorského práva, kterou je míra zásahu. Zásah musí být nikoli nepatrný. Tvrdit, že deset měsíců nepřetržitě trvající zásah do autorských práv k více jak dvěma a půl tisícům děl je nepatrný, je absurdní. Dalším důležitým momentem je fakt, že mladík provozoval stránky výhradně za účelem porušování autorských práv a jednalo se o dlouhodobou a cílenou činnost, ze které měl majetkový prospěch. Nedá se tedy bez dalšího dovodit, že pošlete-li kamarádovi přes IM odkaz na autorskoprávně chráněné dílo, budete platit tučnou pokutu, na kterou si budete vydělávat ve vězení.

Za prvé, pokud se bude jednat o ojedinělé sdílení odkazu kamarádům, je velice diskutabilní právě ne-nepatrnost zásahu a tím vůbec umožněné založení trestnosti. Jiná situace by samozřejmě mohla nastat v občanskoprávní rovině.

Závěr

Co se týče precedenčního charakteru tohoto usnesení ÚS, je vhodné jej brát s velkou rezervou. Ústavní soud pouze odmítl tuto konkrétní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh, neboť „neměl, co by k rozhodovací činnosti soudů dodal“; meritorně se věcí vůbec nezabýval. Postoj Ústavního soudu se odvíjí od obsahu té které ústavní stížnosti a nemůžeme proto brát odmítnutí jedné jako jasný vzkaz, že je nutné přísně potrestat každého, kdo vytvoří a nasdílí obsah. Na druhou stranu zásah do autorského práva lze postihnout ve více rovinách, a není tedy vyloučena občanskoprávní odpovědnost (náhrada škody, ušlý zisk, bezdůvodné obohacení, zadostiučinění, zveřejnění rozsudku na náklady neúspěšné strany apod.)

Pouhé odeslání odkazu např. na Uložto (či jiné servery) bez dalšího není třeba brát  jako výrazný zásah do autorského práva.  Vždy je nutné posuzovat případ v souvislostech – tedy samotný odkaz nebude problém, pokud je možné dílo snadno nalézt i bez tohoto odkazu (např. prostřednictvím vyhledávačů). Naopak dopomůže-li odkaz výraznou měrou ke sdělení díla veřejnosti, je pravděpodobné, že i samotný odkaz by mohl být zásahem do autorského práva – soubor bez odkazu může být často k ničemu. Mnohem závažnější je ale vždy případ, kdy jste sami těmi, kdo chráněné soubory nahráli.

O samotné logice internetových odkazů, jejich funkci a míře jejich případného zásahu do autorských práv snad brzy v dalším článku…

Zdroj obrazového materiálu: Flickr.com, uživatel Joriel „Joz“ Jimenez

(1)(2)

10 komentářů

  1. Honza Kadrnožka

    A jak soudy došly k částce 4 Mega? Výpočet vzniklé škody je vždy nejpochybnejsi a taky představuje nejzávažnější sankci. Asi bych kritizoval spiš tímhle směrem...

    (0)(0)
    1. Martin Loučka
      Martin Loučka

      Nesnažil jsem se kritizovat soudy, to rozhodně ne. Kritika měla směřovat spíš vůči postoji médií a veřejnosti. Lidi jsou zvyklí, že shání vše zdarma a hned, dobře, ale nečekal jsem tak tvrdou reakci na ten rozsudek.

      Můžeme se bavit o tom, zda je aktuální koncepce autorskoprávní ochrany stále patřičná, nebo zda už je překonána (k tomuto viz. Open Access, Creative Commons & další volné licence jako třeba GPL). Ale pokud budeme posuzovat případ podle platného práva, je jednoznačný.

      Zajímavější se ale vztah samotného odkazu a porušení práva, protože tady to bylo shledáno trestným činem vlastně zejm. kvůli jeho jednání jako celku (úmyslně, navzdory varovnému dopisu ČPU, dlouhodobě a v obrovském množství); nešlo primárně o problematiku odkazu jako takového.

      A abych odpověděl na otázku :-), 4 miliony byla souhrnná částka za ty zásahy a tuším, že to vyčíslila ČPU jako násobek paušál Kč * počet shlédnutí * počet filmů.

      (0)(0)
    1. Martin Loučka
      Martin Loučka

      Měl tam hodně velký traffic (v podstatě návštěvnost) a tím pádem příjmy z umístěné reklamy. Tuhle informaci sám poskytl v rámci inzerátu, kde hodlal web prodat za 60 000 Kč ("...Web sám o sobě je výdělečně činný a kupní cena se vám může již brzy vrátit… v případě zájmu na vás můžeme převést náš účet na reklamu systému proklik.cz, který nabízí až 1,50 Kč za klik na reklamní plochu...")

      (0)(0)
  2. Honza Kadrnožka

    Jasně, chápu o čem byl článek, a jsem spokojen, že mi velmi stravitelným způsobem nabídl základní fakta a právní posouzení případu (tedy z hlediska "trestnosti odkazu") :-). Ptal jsem se pochopitelně nad rámec článku, spíš jako návrh na další zamyšlení, protože stanovení výše té škody je poměrně dost problematické a zajímá mě, jestli to české soudy tak berou, nebo mají automaticky za to, že kdo se kouknul na video na netu, tak tím zapříčinil škodu ve výši ceny vstupenky do kina 😉

    (0)(0)
    1. Martin Loučka
      Martin Loučka

      Jen tak na okraj: ČPU původně žádala v téhle věci myslím až 120 000 000 Kč - což je právě násobek počet videí krát zhlédnutí krát paušál asi 15 korun za zhlédnutí. Vzhledem k tomu, že tolik ten klučina asi nikdy nevydělá, nakonec to skrouhli na 4 miliony. 🙂

      Co se týče samotného oceňování, tak si na pomoc můžeme vzít třeba § 40 AutZ. Ten se zabývá z těch materiálních ochran zadostiučiněním, a pak škodou a bezdůvodkem. Relevantní je odst. 4, kde definuje, kolik je v těchto případech ušlý zisk a výše bezdůvodného obohacení. Ušlý zisk je výše odměny, která by byla v době zásahu obvyklá za poskytnutí licence. Bezdůvodné obohacení má pak sankční charakter a je to dvojnásobek takové odměny.

      Co je odměna obvyklá? Asi bych se přiklonil k tomu, že je to sazba dle ceníku ČPU, která zastupuje dotčené autory a výhradně ona poskytuje licence. U hudebních děl by to byl zase ceník OSA apod. Stejně tak rozhodl např. i Nejvyšší soud ČR, sp. zn. 30 Cdo 1759/2011, ze dne 21. 12. 2012. V tom rozsudku je i hezky vidět, že se opravdu přiznává ten dvojnásobek odměny za licenci v případě bezdůvodného obohacení.

      Docela často se jde setkat s názorem (pravdivým), že přece není možné předpokládat, že všichni, kdo se podívali na film na internetu by si ho jinak koupili nebo šli do kina. Ono se to tak často prezentuje, že ti kolektivní správci to prostě znásobí a chtějí hrozně peněz. Na druhou stranu oni prostě chtějí zaplatit za licenci, která měla být dle zákona udělena, a to, že se jejich sazebníky odvíjí od počtu shlédnutí, je logické. Důležité je si tady uvědomit, že oni to nechtějí po těch uživatelích, co koukají, ale po tom, kdo to provozuje - to, jestli to bude provozovat zdarma a bude tím pádem prodělávat, nebo jestli si za to nechá od těch uživatelů zaplatit a nakonec vydělá, není jejich věc. Tzn. ten argument "do kina bych na to nešel" tady úplně neobstojí.

      Jako osobně mi přijde tenhle zákonný monopol dost prolobbovaný. Bylo by asi fajn mít vyjádření těch zastupovaných autorů, jestli se jim tenhle styl líbí, nebo jestli to chtějí změnit. Protože přece jen oni jako umělci asi nemají úplně chuť s každým uzavírat na každé licencované dílo smlouvu, pak to hlídat a fakturovat. Ten kolektivní správce jim v tomhle ulehčí. Ale souhlasím s tím, že jejich vystupování a jednání je často dost "autokratické" :).

      A úplně nejhorší jsou paušální odměny za nenahraná média apod. Viz vyhlášku Ministerstva kultury 488/2006 Sb. - automaticky předpokládat, že všichni zákazníci jsou vlastně zloději je dost drsné...

      (0)(0)
    2. Honza Kadrnožka

      No i na ty 4 mega se asi docela zapotí 😉

      Každopádně § 40, odst. 4 je zajímavý... přijde mi, že to na duševku probíráme všechno docela povrchně.

      vždycky sem o tom přemýšlel jako o ušlém zisku (kde ten argument s lístkem do kina dává smysl), nikdy mě nenapadlo o tom přemýšlet jako o bezdůvodném obohacení... každopádně ten sankční charakter je hodně podivuhodná konstrukce... určitě hodně prolobbovaná 🙂

      ale vlastně mi stejně připadá docela zvláštní tvrzení, že se bezdůvodně obohatí tím, že se na jeho stránce někdo podívá na video, a že výše toho obohacení je rovna ceně licence... to mi přijde že úplně nesedí. jestli se něčím v té souvislosti obohacuje, tak jedině tou reklamou v závislosti na trafficu nebo proklicích... to mi fakt nesedí.

      a k těm paušálům... je to rozhodně dost sporná záležitost, ale taky obtížně řešitelná nějak jinak. a není to určitě něco ojedinělého u nás. je na to i judikatura ESD (věc Padawan vs. SGAE). a je trochu otázka, jestli naše úprava není ve světle toho rozhodnutí částečně v rozporu s evropským právem...

      (0)(0)
    3. Martin Loučka
      Martin Loučka

      Co se ušlého zisku týče, tak právě v tom § 40/4 je "místo skutečně ušlého zisku se autor může domáhat náhrady ušlého zisku ve výši odměny [obvyklé]", tzn. to zákon modifikuje.

      A to bezdůvodné obohacení tam vidím: on užívá dílo. K tomu potřebuje licenci. Bezdůvodné obohacení v tomhle případě není finanční, ale spočívá v tom, že užívá dílo - to samo o sobě je vlastně plnění bez právního důvodu. Užití díla je v tomhle případě ne to, že se na něj on sám podívá (to by ostatně nemusel být zásah do práva autorského ve smyslu § 30 AutZ), ale že jej sděluje veřejnosti (§ 18 AutZ). Napadá mě analogie - nájemní smlouva bytu, pronajímatel od ní odstoupí, smlouva se ruší od počátku a na obou stranách vznikne bezdůvodné obohacení. Na straně nájemce ale není finanční, nýbrž spočívá v tom, že užíval ten byt. V takovém případě je nutno poskytnout peněžitou náhradu (§ 458 OZ). 🙂

      De lege ferenda to asi není optimální řešení. Zvlášť v případě, kdy má kolektivní správce zákonný monopol, určuje ceny dost libovolně a pak je to bráno jako cena obvyklá (jediná). Možná mi něco uniká, ale přijde mi, že kdyby teoreticky OSA řekla "A teď budeme licencovat hudbu o 200 % dráž", bude to zase cena obvyklá. Navíc ji nikdo nebude regulovat, protože to není podnikatelský subjekt (§ 97/3 AutZ)...

      (0)(0)
  3. Honza Kadrnožka

    jasně že užití díla bez právního důvodu je bezdůvodné obohacení. ale dost pochybná je koncepce, že ON to dílo užívá, když se na něho dívá někdo jiný, o čemž on třeba aktuálně ani neví...

    (0)(0)
  4. Jan Kalina

    http://dsl.sk/article.php?article=16102
    Ďalší krásny príklad kreatívneho a inteligentného obchádzania zákonov. Politici si síce môžu vydávať zákony, no v dobe internetu sú čoraz menej vynútiteľné...ideálny stav bude ten, keď si politici budú písať zákony, ale už nikoho nebudú zaujímať, lebo budú mať na životy ľudí podobný vplyv, ako keď si nejakí iní psychopati halucinujú nadprirodzenú moc a do svojich kníh si píšu pseudoposvätné texty.

    Dusevne vlastnictvo, err autorske prava, copyright a patenty, su vylobovanym nezmyslom, z ktorych profituju uzke zaujmove skupiny. Porusuje prirodzene prava sukromia a ludskej slobody a v slobodnom trznom systeme absolutne nemaju co hladat. Argument, ze je to zakon, je smiesne. Volakedy bolo zo zakona trestne ukryvat zida, dokonca sa niekolko moznosti zhodlo na tom, ze zo zakona zid nie je clovek, v USA bolo volakedy trestne, ked cernoch v MHD neuvolnil miesto belochovi. Nedodrziavat taketo zakony je uplne legitimne a moralne.

    Ked je nejaky zakon zly, je plne moralne a legitimne ho ignorovat, ba co viac, je to nasa obcianska povinnost.
    Thomas Jefferson, 3 prezident USA

    Aky vacsi dokaz chcete o zlom zakone, ked ho porusuje 80 percent populacie? ked nejaky zakon porusuje promile ludi, tak mozu byt zlocinci. Ale ked sa urobi zakon, ktory kriminalizuje 80 percent ludi, tak je zlocincom zakonodarca a ten, co si taky zakon kupil.
    Ignoracia zleho zakona je legitimnou cestou dosiahnutia jeho zrusenia, viz napr. prohibicny zakon, ktory ignorovalo 40 percent obcanov USA. Musel byt dokonca vyskrtnuty z ustavy. Autorske prava nie su nikoho prava, su to umele statne privilegia, ktore zvysuju nasilie v spolocnosti a nespravodlivo zasahuju do prirodzenych prav a slobod vsetkych ostatnych obcanov.

    (0)(0)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *