Napoleonova kodifikace práva a Code civil
Klikněte pro přepnutí plného a náhledového zobrazení.

Napoleonova kodifikace práva a Code civil

Rok 1769 je rokem, kdy se na Korsice narodil jeden z největších vojevůdců Napoleon Bonaparte. Tento vojevůdce a státník dokázal svojí novou ofenzivní strategií porážet protivníky a podmanit si tak velkou část Evropy. Napoleon dobýval města, provincie, celé země, diktoval mírové podmínky a také rušil staré pořádky v Evropě.

Jeho kariéra započala potlačením povstání v Toulonu, později se stal velitelem francouzské armády v Itálii a vedl tažení v Egyptě. Díky svým vítězstvím zažil politický vzestup a roku 1799 odstranil státním převratem francouzskou vládu, rozehnal Národní shromáždění a stal se prvním konzulem. V roce 1802 se pak jmenoval konzulem na doživotí [i]a nakonec 2.12.1804 se za přítomnosti papeže sám korunoval na císaře Francouzů. V období císařství zákonodárná tělesa včetně senátu ztratila svůj význam a nastalo období autoritativního režimu v čele s císařem opírajícím se o armádu a státní aparát. Významnou roli také hrála státní rada.

Osoba Napoleona Bonaparta zanechala v celosvětových dějinách nesmazatelný odraz. Odraz, který je velmi patrný i v právu. Za Napoleonovy vlády bylo vydáno pět kodexů: občanský zákoník – „Code civil“ – z roku 1804, zákoník občanského soudního řízení – „Code de procédure civile“ – z roku 1806, obchodní zákoník – „Code de commerce“ – z roku 1807, zákoník trestního soudního řízení –„Code d´instruction criminelle“ – z roku 1808 a trestní zákoník – „Code pénal“ – z roku 1810. Nejvýznamnější kodifikací byl občanský zákoník, o kterém sám Napoleon řekl, že má větší a trvanlivější cenu než 40 jeho vyhraných bitev.

Ve Francii před velkou revolucí stálo soukromé právo mimo královské zákonodárství a mělo charakter obyčejového práva vyznačovaného silným partikularismem. Základem pro další rozvoj práva byla tzv. přirozenoprávní škola, jež vycházela z názoru, že přirozené právo je možné poznávat lidským rozumem nezávisle na světských či duchovních autoritách a bez ohledu na ustálené právní obyčeje. Tato škola stála na zásadách rovnosti, svobody jednotlivce, přirozené spravedlnosti a nedotknutelnosti vlastnictví.

Z těchto zásad vycházelo Prohlášení práv člověka a občana z revolučního roku 1789. Tento dokument potvrzoval práva vycházející z doktríny přirozenoprávní školy a na jeho základě byly později vystavěny napoleonské kodexy.

Již v prvních letech po revoluci se ozývaly hlasy vyzývající ke kodifikaci soukromého práva, ústava z roku 1791 předvídala vydání nového kodexu. Role zákonodárce byla nicméně nevděčná. Nový zákoník musel vzniknout jako výsledek kompromisu a smíru mezi dědictvím království a právních principů deklarovaných revolucí. Pouze takto vzniklý kodex by byl přijatelný pro většinu francouzského národa.

V průběhu let 1793-1796 byly předloženy 3 návrhy, které se pokoušeli kodifikovat soukromé právo, nicméně ani jeden z nich nebyl přijat. První návrh z roku 1793 obsahoval 695 článků. Vycházel zejména z principů osvícenství a držel se zásady „vše předělat“, chtěl tedy dosáhnout zničení všech dosavadních zákonů a obyčejů. Tento návrh obsahoval tři základní zásady – dosáhnout přirozeného práva jak jen je to možné, zajistit jednotnost legislativy a zajistit co nejvyšší jednoduchost právní regulace. Návrh obsahoval zejména úpravu věcí osobního stavu, práva rodinná a dědictví – zaváděl například rozvod či rovnost nemanželských dětí, které byly uznány za vlastní s dětmi narozenými v manželství. Druhý návrh obsahoval pouze 287 článků, které byly rozděleny mezi 3 části – osoby, věci, závazky. V tomto návrhu bylo několik významných změn, například otcovská moc byla nahrazena společnou mocí rodičů, bylo možno osvojit jakéhokoli občana bez rozdílu pohlaví či rodinného stavu. Třetí návrh byl oproti dvěma předchozím velmi podrobný a obsahoval 1104 články rozdělené opět do 3 částí – osoby, věci, závazky. Tento kodex však také nakonec nebyl přijat, protože dle konzervativců obsahoval množství nemravných článků – například rozvod, práva dětí narozených mimo manželství či zásadu rovnosti dědiců.

Teprve po nástupu konzulátu byly dokončeny započaté práce. Napoleon v roce 1800 pověřil čtyřčlennou komisi složenou ze zkušených právníků k přípravě nového kodexu. Tato komise byla ustavena z právníků zastupující jak sever, tak jih země (v obou oblastech byly jak jazykové, tak právní odlišnosti). Původní návrhy z období před nástupem konzulátu byly shledány příliš osvícenské a ovlivněné duchem revoluce a proto se z nich příliš nevycházelo, nicméně některé instituty byly z návrhů použity, například rozvod po vzájemné dohodě manželů a institut osvojení.

Významný vliv při tvorbě zákoníku však měla ustanovení Justiniánových institucí, dále zvykové právo Paříže a soupis občanského práva Jeana Dometa nazvaného Občanské zákony v přirozeném pořadí. První návrh zákoníku byl členěn na osoby, věci a různé změny vlastnictví, způsoby nabývání majetku, kniha o řízení ve věcech civilních – tato část byla nakonec vyjmuta. Návrh byl poté projednán před kasačním soudem, odvolacím soudem, ve Státní radě. Návrh byl rozdělen do 3 knih a 36 titulů a každý titul byl projednáván. Nejprve proběhla rozprava o samotném textu návrhu, poté byly navrhnuty pozměňující návrhy, poté rozprava o těchto návrzích. Pokud byly navrženy další pozměňovací návrhy, pokračovalo se stále dokolečka, až než návrh získal konečnou podobu. Další fází bylo předložení návrhu Tribunátu, který měl pouze právo vyjádřit se, zda-li návrh přijmout či nepřijmout. Tribunát poté hlasoval poměrem 142 ku 139 hlasy proti přijmutí návrhu. Návrh byl poté postoupen Legislativnímu sboru, který měl právo jej schválit, ale ne se k němu vyjádřit. Legislativní sbor návrh zákona zamítnul a návrh zákona je tak stažen. Důvodem neúspěchu byla zejména převaha republikánů v Tribunátu a při příštím hlasování tak Napoleon zařídil, aby byl zákoník schválen bez problémů. Zákoník byl nakonec vyhlášen 21.3.1804 pod názvem „Code civil des Français“, v letech 1807 – 1816 a1852 – 1870 pak nesl název „Code Napolèon“.

Přijatý kodex spočíval na těchto principech: laickost, osobitost, svoboda, rovnost a svrchovanost. Laickost znamenala oddělení občanského práva od práva kanonického, osobitost znamenala, že člověk jako myslící jedinec má možnost vybrat si co bude dělat, k čemu se zaváže a k čemu nezaváže a zároveň nese odpovědnost za své činy.  Princip svobody znamenal svobodu osobní i ekonomickou, princip rovnosti se vztahoval na mužské svobodné jedince, kteří si byli rovni ve svých právech, princip svrchovanosti se projevoval v rodinných vztazích zejména mezi mužem a ženou a otcem a dětmi.

Zákoník formálně navazuje na Justiniánské kodifikace a symbolizuje trojí svobodu – osobní, majetkovou (vlastnickou) a smluvní -, definitivně ruší všechna omezení pocházející z feudálního práva a ukončuje nerovnost osob dle příslušnosti ke stavu.

Samotný zákoník se skládá z úvodního titulu o šesti článcích a z tří knih o 35 titulech, které obsahují 2281 článků.

Úvodní titul obsahuje promulgaci zákonů, jejich vykonavatelnost, zákaz retroaktivity, osobní a věcnou působnost zákonů,[ii] zákaz odepření rozhodnutí soudcem[iii] a kogentnost právních norem, která jsou významná z hlediska dobrých mravů a veřejného pořádku.

První kniha „O osobách“ obsahuje předpisy upravující státní občanství, nabývání a pozbývání občanských práv, manželské právo – z úpravy je patrná nerovnost mezi mužem a ženou pravděpodobně i díky vlivu samotného Napoleona, úprava dále obsahovala například úpravu rozluky manželů, rozvod po společném souhlasu aj. Dále první kniha obsahovala otcovskou péči, adopci, pěstounství a poručenství.

Kniha druhá „O majetku a různých druzích vlastnictví“ obsahuje předpisy upravující vlastnictví a věcná práva k věci cizí.[iv] Zákoník dělí věci na movité a nemovité, vlastnictví definuje jako právo užívat věcí a nakládat s nimi způsobem „co nejsvrchovanějším“, pokud nejde o způsob zakázaný. Nikdo také nesmí být nucen, aby postoupil své vlastnictví, není-li to z důvodu veřejného prospěchu a za spravedlivou a předběžnou náhradu[v]. Zákoník také upravuje pojetí dobré víry. Držitel je v dobré víře, když drží věc jako vlastník z titulu převodu vlastnictví, u kterého nezná nedostatky. Držitel přestává být v dobré víře, jakmile zjistí nedostatky. Dobrá víra se presumuje. Právní úprava nemovitostí vycházela ze zásady superficies solo cedit.[vi]

Třetí kniha „O různých způsobech nabývání vlastnictví“ shrnuje právo dědické, obligační a další ustanovení. V dědickém právu dědic nabýval dědictví jeho přijetím a tato skutečnost působila ke dni zahájení pozůstalosti. V oblasti závazkového práva zákoník vychází z římského práva. Smlouvu definuje jako dohodu, u které se jedna či více stran zavazují něco dát, učinit či neučinit vůči jiné osobě či osobám. Aby byla smlouva platná je nutno dodržet 4 základní podmínky – souhlas stran, způsobilost stran k uzavření smlouvy, určitost předmětu dohody, dovolenost kauzy závazku.

Největším pozitivem celé kodifikace bylo začlenění moderních principů a institutů, které položily základ modernímu právnímu systému. Zákoník je také velmi ceněn díky své zákonodárné technice. Tvůrci zákona se dokázali vyhnout kazuistickým přístupům i abstraktním, složitým konstrukcím. Zákoník se tak vyznačuje jasností, přesností, vysokou estetickou úrovní jazyka a přiměřenými obecnými formulacemi umožňující vývoj soudního výkladu.

Zákoník se řadí mezi nejvýznamnější světové kodifikace občanského práva. Mimo samotného území Francie se užíval i v mnoha dalších zemí pod francouzským vlivem – Polsku, Belgii, Lucembursku, Haiti, Quebec aj. Mimo to zákoník ovlivnil zákonodárství velkého množství států z celého světa – Španělsko, Portugalsko, Itálii, Rusko, bývalou Osmanskou říši, Kanadu, Mexiko aj.

Jeho vliv však nezasáhl německé země, které nakonec vydaly své kodifikace občanského práva – německý „BGB“ z roku 1896 a rakouský „AGBG“ z roku 1811.


[i] Po zvolení v referendu, které bylo v rozporu s ústavou

[ii] Zákony zavazují všechny, kdo obývají francouzské území, právní úprava nemovitostí se řídí francouzským právem, i když je vlastní cizinci, zákony, týkající se stavu a způsobilosti osob, zavazují Francouze, i když bydlí v cizině

[iii] denegatio iustitiae – soud nemůže ze své libovůle odmítnout se určitým případem zabývat. Pro odepření spravedlnosti může být stíhán soudce, který odmítne zabývat se případem pod záminkou, že zákon mlčí, že je nesrozumitelný nebo nedostatečný

[iv] Zákoník nepoužívá termín choses (věci), nýbrž pojem biens (statky).

[v] = Institut vyvlastnění

[vi] všechny stavby, které se nacházejí na pozemku a jsou pevně spojené se zemí, patří neoddělitelně k tomuto pozemku

Zdroje:

1) JUDr. Petra Jánošíková, Ph.D., JUDr. Vilém Knoll, Ph.D., JUDr. Marek Starý, Ph.D., NAPOLEONSKÁ ÉRA A KODIFIKACE, 2005. Fakulta právnická, Západočeská univerzita v Plzni.

2) REBSCHER, Susanne, Napoleon Bonaparte. Praha 2011

3) S. Balík, Texty ke studiu obecných dějin státu a práva. II. Plzeň 1996

4) VAVŘÍČEK, Martin Kodifikace práva ve Francii za 1. Císařství, Diplomová práce. 2011.Právnická fakulta. Univerzita Karlova v Praze

Obrazový materiál: Flickr.com, uživatel Yale Law Library

(0)(0)

2 komentářů

  1. Pingback: Státy a vlády | Pearltrees

  2. Pavel P. Ries

    Stále a stále v různých textech se opakuje chyba o tom, že se Napoleon sám korunoval. Expresivněji se píše o vyrvání koruny z rukou papeže, kterou si poté sám posadil na hlavu a pak korunoval Josefinu. Je to klasické nevzdělané novinářské zkreslení, plynoucí z potřeby podávat informaci v co nejjednodušší formě, lhostejno, zda tím celou věc totálně nezkreslíme. U takto precizně a odborně pojatého článku je toto tendenční sdělení udivující. To si autor nemohl zjistit, jak to s tou korunovací opravdu bylo?

    (1)(1)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *