Běh lhůty pro odstoupení od distanční spotřebitelské smlouvy podle aktuálního a nového občanského zákoníku
Klikněte pro přepnutí plného a náhledového zobrazení.

Běh lhůty pro odstoupení od distanční spotřebitelské smlouvy podle aktuálního a nového občanského zákoníku

Mezi právníky i spotřebitelskými laiky je již notoricky známá – a hojně využívaná – možnost odstoupení od smlouvy, byla-li uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. V tomto článku bych rád představil jedno z možných řešení.

Občanský zákoník č. 40/1964 Sb.

Podle současného občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) je právo spotřebitele upraveno § 53 takto:

(7) Byla-li smlouva uzavřena při použití prostředků komunikace na dálku, má spotřebitel právo od smlouvy odstoupit bez uvedení důvodu a bez jakékoliv sankce do 14 dnů od převzetí plnění. (…)

Dlouhodobě se objevují spory ohledně přesného výkladu možnosti uplatnění tohoto práva v souvislosti s prostou otázkou: Může spotřebitel odstoupit již před převzetím zboží?

Dle čistě textového výkladu našeho národního předpisu není zřejmé, jak je přesně tato lhůta definována. Buď je určen pouze její konec („do 14 dnů od převzetí“), tj. na časové ose víme pouze, kdy toto právo zaniká, nebo je určen její počátek a délka běhu – koncový bod tedy spočítáme přičtením čtrnácti dnů od definovaného počátku – „do 14 dnů od převzetí“. Jedná se zřejmě o interpretační pochybnost.

Z teoreticko-právního hlediska nicméně vyvstává zajímavý problém. Níže uvedený § 55, odst. 3 obsahuje meta-normu s interpretačním vodítkem. V dispozici obsaženého pravidla je nicméně podmínka, že jej můžeme aplikovat ve chvíli, kdy si nejsme jisti výkladem. Můžeme však říct, zda si jsme či nejsme jisti? Vytváří se zde místo pro tzv. normativní regres, jak jej vystihl např. dr. Sobek [SOBEK. T, Argumenty teorie práva. Praha-Plzeň, 2008, str. 73-77]. Odstupme ale pro tuto chvíli od teoretického problému, který navíc pravděpodobně nemá řešení.

Je tedy na místě aplikovat § 55, odst. 3, který říká:

(3) V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.

Je rozumné předpokládat, že příznivější pro spotřebitele je extenzivnější výklad, který jeho právo časově rozšiřuje i o dobu mezi uzavřením smlouvy a převzetím zboží. Zatím tedy dospíváme k závěru, že spotřebitel může odstoupit od okamžiku uzavření smlouvy (dříve to samozřejmě není možné), a toto právo trvá až do chvíle, kdy je schopen doručit svůj projev vůle o odstoupení od smlouvy druhé straně do skončení čtrnáctého dne po převzetí zboží. Důležitým důsledkem je, že pokud spotřebitel zboží vůbec nepřevezme a nechá přepravce, aby jej odvezl zpět podnikateli, je možné toto jednání považovat za projev vůle odstoupit od smlouvy. Spotřebitel se tedy nestává stranou v prodlení (neposkytnutí součinnosti), nýbrž celá smlouva ex tunc zaniká a podnikatel musí spotřebiteli vrátit veškeré plnění. Zde je samozřejmě nutné rozlišovat, zda je pravděpodobné, že spotřebitel pouze zapomněl zboží převzít, nebo zda jeho nepřevzetím opravdu ráčil od smlouvy odstoupit; pokud ovšem nelení a v rychlosti svůj záměr zavolá podnikateli, je vše opět zcela jasné a zboží převzít nemusí. Je také na místě podotknout, že spotřebitele celá operace nemusí stát ani korunu – například byla-li sjednána platba na dobírku. Podnikatel naproti tomu vynaloží náklady na expedici zboží a poštovné – zbytečně. Můžeme se dostat až ke zneužití práva ze strany spotřebitele, pokud by např. nakoupil velké množství zboží a nechal si je po jednom zaslat na dobírku s úmyslem je nepřevzít (a odstoupit).

Evropská harmonizační směrnice 97/7/ES

Podívejme se ale do článku 6, odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku:

V případě jakékoli smlouvy uzavřené na dálku musí být spotřebiteli poskytnuta lhůta alespoň sedmi pracovních dnů, v rámci které může od smlouvy odstoupit bez sankcí a bez uvedení důvodu. Jedinou platbou, která může být po spotřebiteli požadována, jsou skutečně vynaložené náklady spojené s vrácením zboží. Lhůta pro uplatnění tohoto práva počíná běžet (…) u zboží ode dne převzetí spotřebitelem, (…)

Tato harmonizační směrnice je základem pro ustanovení mj. právě i § 53 OZ a v případě rozporu mezi ní a zákonem je i přímo aplikovatelná. Z její dikce je jasně patrné, že „lhůta počíná běžet ode ode převzetí spotřebitelem“. Z logiky věci plyne, že odstoupit od smlouvy před započetím běhu lhůty pro odstoupení je nesmysl.

Bylo by tedy hezké aplikovat přesnější dikci harmonizační směrnice a uzavřít, že odstoupit od distanční smlouvy může evropský spotřebitel až po započetí jejího běhu, což se stane převzetím zboží. Mohli bychom se tím vyhnout výše naznačeným nepříjemnostem.

Konečný zvrat a následné rozuzlení nám ale poskytuje až článek 14 výše zmiňované směrnice:

Členské státy mohou v oblasti působnosti této směrnice zavést nebo ponechat v platnosti přísnější ustanovení slučitelná se Smlouvou za účelem zajištění vyššího stupně ochrany spotřebitele.

V případě, že členský stát zavede nebo ponechá v platnosti přísnější (tj. více ochranářská vůči spotřebiteli) ustanovení, použijí se ty. Finální otázka, kterou si tedy můžeme položit je: „Je pro spotřebitele více ochranářské mít na odstoupení od distanční smlouvy sedm pracovních dnů, nebo čtrnáct kalendářních s tím, že lhůta počíná běžet již po uzavření smlouvy a odstoupit lze tedy i před samotným převzetím?“ S ohledem na teleologii těchto pravidel, které mají sloužit k zabezpečení možnosti spotřebitele vyzkoušet si zboží, se kterým se dosud mohl seznámit pouze na dálku (např. prostřednictvím Internetu) mám za to, že „přísnější“ jsou harmonizovaná pravidla v našem občanském zákoníku, která nejen, že prodlužují lhůtu, ale zároveň svou dikcí – vzhledem k výše provedenému výkladu – umožňují odstoupit i před převzetím zboží.

Tedy přes několik obratů se vracíme k závěru původnímu, tedy že spotřebitel v českém právním prostřední má právo odstoupit od smlouvy uzavřené prostřednictvím prostředků komunikace na dálku ve lhůtě, která počíná běžet již uzavřením smlouvy a trvá po dobu čtrnácti kalendářních dnů.

Co na to nový občanský zákoník (č. 89/2012 Sb.)?

NOZ v § 1829, odst. 1 stanoví, že

(1) Spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě čtrnácti dnů. Lhůta podle věty první běží (…), jde-li o kupní smlouvu, ode dne převzetí zboží (…)

Poměrně jasně se nový občanský zákoník přibližuje svým textem evropské směrnici, ze které harmonizační úprava vychází. Můžeme tedy dovodit, že po 1. lednu 2014 budou spotřebitelská práva lehce pozměněna tak, že odstoupit od distanční smlouvy bude možné až po převzetí; pokud spotřebitel zboží nepřevezme, nesplní svou část kupní smlouvy. Na druhou stranu dosavadní hmotněprávní charakter lhůty se změní na procesní; bude tedy stačit, že spotřebitel odstoupení od smlouvy během čtrnácti dnů odešle (§ 1818 NOZ).

(1)(0)

7 komentářů

  1. Jan Scheuer

    V článku na epravu jsem se věnoval stejné problematice, akorát se zaměřením na plynutí lhůty v případě poskytování služeb, kde dle mého existovala do účinnosti NOZ poměrně bizarní situace. Přikládám odkaz: http://www.epravo.cz/top/clanky/spotrebitele-a-vyuziti-volneho-casu-dnes-a-zitra-92254.html

    (1)(0)
    1. Martin Loučka
      Martin Loučka

      Díky za odkaz - je pravdou, že to splynutí počátku a konce lhůty jsem v praxi nikdy neřešil, prostě jsem vycházel (ač tenkrát nevědomky) z přímého znění směrnice 97/7/ES a za počátek lhůty u služeb považoval moment uzavření smlouvy.

      Co se týče těch kurzů a seminářů jakožto zábavních služeb, to je zajímavá myšlenka. Ale podle mě je to až moc extenzivní - pokud budou ta kritéria, ke kterým jsi došel, tzn. termín, doba, kapacita, dostatečná pro vymezení, tak pod tuto výjimku spadne obrovská část služeb.

      Která služba není poskytována v místě a čase? A omezit kapacitu můžeš vždycky. Úplně vidím to ujednání v obchodních podmínkách: "Strany se dohodly, že tato služba spočívá ve využití volného času, přičemž se jedná o zábavní službu. Služba bude poskytnuta ve stanoveném čase a její kapacita je omezena. Z tohoto důvodu bere spotřebitel na vědomí, že od uzavřené smlouvy nelze odstoupit." 😀

      Ještě doporučuju k pozornosti v té ("staré") směrnici článek 3, bod 2, druhá odrážka - podnikatel si může vyhradit neaplikaci článku 7, odst. 2 - to znamená, že pokud nebude zboží, či v tomto případě služba dostupná, nemusí informovat spotřebitele a nemusí vracet zaplacené prostředky. Samozřejmě je otázka, co je "důvod hodný zvláštního zřetele"... 🙂

      (1)(0)
  2. Jan Scheuer

    Díky za reakci, postoval jsem to sem s tím záměrem, abych zjistil, jestli vám to v praxi dělalo těžkou hlavu 🙂

    Ta výjimka využití volného času mi připadala vskutku široká. Když jsem se to snažil vymezit, tak jsem přemýšlel, jak tam začlenit subjektivní prvek ze strany spotřebitele, který by zpřesnil abstraktní pojem "volný čas". Došel jsem nakonec k závěru, že důležitější je tu subjektivní prvek ze strany podnikatele - tedy problém s tím, že by neměl možnost tu kapacitu znovu zaplnit, pokud by spotřebitelé mohli odstupovat. Respektive vznikne mu legitimní očekávání, že je hromadný zájem, aby se služba poskytla a může do provedení té konkrétní "služby" vložit prostředky a očekává, že na tom neprodělá (a pokud by prodělal bylo by to pro něj citelné). Takže tenhle zájem by musel mít v daném případě navrch nad právem spotřebitele na odstoupení. Což je ve finále na posouzení soudu, ale mně to připadá jako legitimní úprava, ač se to na služby může vztahovat skutečně široce.

    Jak jsem naznačil v tom článku a jak uvádíš ve svém komentáři, tak zneužívat se dá všeho možného a kreativita v tomhle nezná mezí. Takže možná se dočkáme takových formulací v obchodních podmínkách, ale na to by tu byly jiné korektivy (př. dobré mravy, účelové zneužití práva, obcházení kogentních spotřebitelských ochranných ustanovení,...), se kterými umíš jistě operovat mnohem lépe než já. 😀

    (0)(0)
  3. Občasný přispěvatel

    Vztáhnu-li tento problém na největší podmnožinu případů - koupi zboží - pak je zde spíše otázka, v jakém vztahu jsou příslušná pravidla - jedná se ve vztahu k příslušnému pravidlu kupní smlouvy o pravidlo speciální? Dle mého názoru nikoli.

    Základní obsah závazku vzniklého z kupní smlouvy tvoří mj. povinnost kupujícího zboží převzít. Můžeme chápat citované ustanovení v rámci spotřebitelských smluv jako obsahující pravidlo speciální? Je dobré si uvědomit, že funkcí onoho citovaného pravidla (ust. § 53/7) je ochrana spotřebitele, kdy mu poskytuje lhůtu pro odstoupení v zásadě z důvodů nemožnosti dispozice se zbožím, jeho prohlédnutí atd.

    Jaký to však má vztah k obecné povinnosti kupujícího převzít zboží? Prvotní odpověď na tuto otázku, alespoň pro mě, směřuje spíše k tomu, že pravidlo o odstoupení není speciální k pravidlu stanovujícímu obecnou povinnost kupujícího převzít věc. Ovšem nechám tuto otázku otevřenou k zamyšlení.

    Závěrem bych se ještě rád pozastavil nad tím, jak je vždy v pochybnostech zdůrazňováno "pravidlo" o spotřebitelsky příznivějším výkladu. Výklad sám o sobě je věc složitá a toto "pravidlo" poněkud nešťastné. Spokojit se tak musíme s tím, že pochybnosti pochopíme jako volbu mezi ekvivalentními možnostmi. Tedy nelze se dovolávat spotřebitelsky příznivějšího "výkladu" (resp. zvolení možnosti) tam, kde taková možnost vůbec není - např. v důsledku prvotně-správného systematického a logického výkladu. Jinak nás pohltí pokušení udělat si z tohoto spotřebitelského "nadržování" metodu interpretace...

    (3)(0)
    1. Martin Loučka
      Martin Loučka

      V kontextu již neúčinného občanského zákoníku je to velice zajímavá a správně mířená úvaha. K tomu bych rád poznamenal dvě věci.

      Na podporu Vašeho názoru je možno ještě uvést, že ačkoli je důsledek v obou případech (spotřebitel může odstoupit X musí převzít) skoro totožný, existuje mezi nimi jeden rozdíl, a to na straně spotřebitele. Ten totiž v případě, že zboží převezme a poté odstoupí, přijde o peníze za přepravu zboží zpět k podnikateli. Pokud by vůbec nepřevzal, byl by na poštovném tratný pouze podnikatel. Nutnost přebírat zboží by tedy mohla motivovat spotřebitele neodstupovat od smlouvy zbytečně (či zboží za účelem nepřevzetí dokonce úmyslně neobjednávat) a nešikanovat tím podnikatele. Je ovšem otázka, nakolik je to platný právní argument v této otázce. 

      Na druhou stranu nemyslím si, že je tak jednoduché pouze tvrdit, že spotřebitelská úprava není speciální k obecné úpravě kupní smlouvy, a že tedy není možné stavět na interpretačním pravidle "ve prospěch spotřebitele". Za prvé si myslím, že v jistém smyslu se jedná o speciální úpravu - nikoli z hlediska systematiky OZ, ale systémově: máme obecnou úpravu kupní smlouvy, a poté nějakou speciální modifikaci nastolenou spotřebitelskými smlouvami, kde je nutné respektovat další pravidla "navíc". Za druhé sice souhlasím s tím, že není možné opírat se o výklad ve prospěch spotřebitele tam, kde se nejedná o interpretační nejasnost, ale interpretační chybu - je ovšem složité odpovědět, kde je objektivní hranice mezi nejasností a chybou. Asi se shodneme, že pokud bude spotřebitel tvrdit, že mu není jasné, zda je povinen za zboží zaplatit, či ne, a tedy že se jedná o nejasnost a v pochybnostech se použije varianta výkladu pro něj příznivější, je užití "nadržování" spotřebiteli mimo. Myslím ale, že toto je jiný případ, který si zvážení užití interpretačního pravidla § 55, odst. 3 zaslouží.

      (0)(0)
  4. slavicek

    Jestli kupující nemá možnost odstoupit od smlouvy před převzetím zboží, může se vůbec nějak bránit příliš dlouhé době plnění? Mám na mysli situaci, kdy si jako spotřebitel objednám zboží které se tváří být skladem, ale prodávající nakonec jenom slibuje brzké dodání, žádná zásilka nepřichází a nic se neděje. Zboží bych si po několika týdnech čekání nakonec rád koupil někde jinde, ale vlastně není konkrétního důvodu na základě kterého by šlo od kupní smlouvy odstoupit a vyvarovat se vracení zboží zpět poštou po jeho případném převzetí (pokud tedy konkrétní lhůty plnění nejsou uvedeny přímo v obchodních podmínkách prodávajícího, jako že většinou nejsou).

    (0)(0)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *