Laesio enormis a jeho úprava v NOZ
Klikněte pro přepnutí plného a náhledového zobrazení.

Laesio enormis a jeho úprava v NOZ

Přijetí nového občanského zákoníku pod pořadovým číslem 89/2012 Sb. s sebou logicky přináší nejen terminologické, ale i koncepčních změny. Jednou z nich je znovuzavedení institutu neúměrného zkrácení, který byl zavržen tzv. středním kodexem, tedy občanským zákoníkem z roku 1950. V pojetí NOZ dopadá tento institut na případy, kdy se strany zaváží k vzájemnému plnění, přičemž plnění jedné ze stran je v hrubém nepoměru k tomu, co jí poskytla protistrana.

Geneze laesia enormis je datována, jak již název napovídá, do období raného dominátu, přesněji vlády císaře Diokleciána. [1] Své místo si našel i v Corpus Iuris Civilis, a to sice pasážích Codexu Iustinianus (C. 4, 44, 2 a C. 4, 44, 8). Před vznikem tohoto institutu římské právo v rámci obligačních vztahů nereglementovalo striktní rovnováhu mezi hodnotami vzájemných plnění, ačkoli cena u trhové smlouvy měla být spravedlivá („pretium debet esse iustum“).
Z moderních kodifikací pak lze zmínit zařazení  do Code civil (čl. 1674 a násl). Ve vztahu k NOZ dále nelze nezmínit jeho úpravu v §§ 934-935 ABGB, pro kterou daný kodex používal pojmu zkrácení přes polovici (Verkürzung über die Hälfte).

Již ze samotného názvu je patrné, že předpokladem nástupu účinků je, aby se poškozené straně dostalo méně, než činí polovina tržní hodnoty předmětu smlouvy. Vycházelo se přitom s ceny v době uzavření smlouvy. [2] Laesio enormis tedy nebylo možno aplikovat v případě bezúplatných smluv, dále u smluv aleatorních (§ 1268 ABGB) či byla-li cena poskytnuta za věc zvláštní obliby (pretium affectionis). Stejně tak se ho nemohl dovolávat ten, kdo se jej výslovně zřekl.
Smlouva, jíž byla jedna ze stran takto poškozena, byla relativně neplatná, při čemž žalobu bylo nutno podat do tří let od jejího uzavření. Nebylo přitom rozhodné, kdy došlo k předání věci. [3] Druhé straně ale byla dána možnost zachovat smlouvu v platnosti tím, že doplatila rozdíl mezi skutečnou a sjednanou cenou.

Jak již bylo zmíněno výše, socialistické zákonodárství laesio enormis z civilních kodexů vyloučilo. Tento stav přetrval i po pádu režimu. Samotná absence tohoto institutu ovšem neznamená, že se v praxi nevyrojily případy, na které by bylo možné jej aplikovat. V tomto kontextu jistě stojí za povšimnutí rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009 (publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 57/2011, dále dostupný na www.nsoud.cz).

V daném případě NS posuzoval platnost kupní smlouvy o převodu nemovitosti (konkrétně pozemku – orné půdy) uzavřené mezi žalobcem a žalovanými dne 23. 7. 2004. Smluvní strany si sjednaly kupní cenu ve výši 277.000,- Kč, ačkoli podle znaleckého posudku vypracovaného v průběhu řízení činila hodnota předmětné nemovitosti 735.730,- Kč. Určovací žalobou se pak žalobce domáhal, aby soud jako předběžnou otázku prohlásil danou smlouvu za neplatnou, a aby dále určil, že vlastníkem nemovitosti je žalobce.

V rámci řízení před soudem prvního stupně argumentoval žalobce zejména rozporem s dobrými mravy a uzavřením smlouvy v omylu. Této argumentaci však soud nepřisvědčil a žalobu zamítl. Odvolací soud se k projednávané otázce postavil opačně a shledal kupní smlouvu o převodu nemovitosti absolutně neplatnou z důvodu rozporu s dobrými mravy podle § 39 OZ. Kolizi s dobrými mravy spatřil odvolací soud v „zákazu krácení přes polovinu hodnoty“.

Proti tomuto rozhodnutí podali žalovaní dovolání, ve kterém zpochybnili možnost aplikace tohoto zákonem neupraveného institutu. Poukázali také na fakt, že taková cena jim byla nabídnuta ze strany žalobce.

Nejvyšší soud v tomto případě poukázal na své dřívější usnesení, kde judikoval, že kontrahenti kupní smlouvy nejsou v zásadě ničím vázáni při sjednávání výše kupní ceny, která není upravena cenovým předpisem. [4] Na druhé straně konstatoval, že ve spojení s dalšími okolnostmi může hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními naplňovat znaky jednání, které s regulativem dobrých mravů koliduje. Toliko vzájemný nepoměr mezi plněními však ipso iure absolutní neplatnost nezpůsobuje. Z tohoto důvodu pak rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu projednání.

Osobně toto rozhodnutí NS přijímám s povděkem. Vycházejíc z principu autonomie vůle, neklade občanský zákoník žádné meze při sjednávání kupní ceny, neodporuje-li to cenovým předpisům (§ 589 OZ). Sjednání jakékoli kupní ceny, byť nízké, je pak projevem právě autonomie vůle. Rozpor se zákonem pak lze shledat v situaci, kdy je vůle jednajícího subjektu podmíněna okolnostmi, které mají vliv na její svobodu (klasicky např. tíseň). Ve spojení s takto nízkou cenou by pak přicházela v úvahu aplikace § 49 OZ nabízející možnost od této smlouvy odstoupit. To však pouze při kumulativním splnění obou podmínek, tj. jak tísně tak nápadně nevýhodných podmínek (vzájemné disproporce mezi plněními).

Z důvodu absence skutkové podstaty, pod kterou by šel daný skutkový stav subsumovat, musel pak Nejvyšší soud daný případ řešit poukazem na § 39 OZ, tedy poměřovat okolnosti případu a jejich případný rozpor s dobrými mravy. Za rozlišovací kritérium mezi těmito dvěma případy (tj. možností od smlouvy odstoupit dle § 49 OZ a absolutní neplatností dle § 39 OZ) pak lze považovat vědomost kontrahenta o tísni jeho smluvního partnera. [5] Nevědomost o této skutečnosti pak vede k možnosti smluvního partnera od smlouvy odstoupit, naopak vědomí o ní a zneužití této tísně pak naplňuje znaky lichevních smluv, které jsou neplatné pro rozpor s dobrými mravy. [6] K lichevním smlouvám poznamenal Nejvyšší soud, že: „těží-li osoba z nepříznivé situace na straně převodce a tímto svým výkonem práv se dopouští jednání, které koliduje s dobrými mravy, je tato lichevní smlouva neplatná podle § 39 obč. zák.“ [7]

V NOZ nachází institut neúměrného zkrácení své místo v § 1793 a násl. Obsahově je – byť s drobnými modifikacemi – přejat v podobě známé z ABGB. Základní distinkcí oproti této úpravě je absence jasné hranice, která toto zkrácení zakládá (tj. v případě ABGB 1/2, v případě Code civil 7/12). NOZ namísto toho operuje s pojmem „hrubý nepoměr“. Slovy důvodové zprávy [8] za tím stojí snaha o odstranění některých tvrdostí, proto se autoři v této části inspirovali čl. 21 švýcarského Obligationenrecht, který pro tuto situaci používá termín zjevný nepoměr (offenbares Missverhältnis).

Ustanovení § 1793 odst. 1 prakticky kopíruje úpravu obsaženou v ABGB. Zaváží-li se strany k vzájemnému protiplnění, při čemž jejich hodnoty jsou v hrubém nepoměru, má zkrácená strana právo domáhat se zrušení smlouvy, ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena. Stejně jako v původním pojetí ABGB jsou rozhodujícími skutečnostmi podmínky v době uzavření smlouvy. Ke zpřesnění tohoto pak NOZ nově zavádí jako další kritérium místo uzavření smlouvy, avšak toto lze vnímat jako drobnou nuanci.

Posunem oproti původnímu pojetí je pak vyloučení aplikace laesia enormis v případech, kdy se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana (tj. ta ze stran, které je nepoměr vzájemných plnění ku prospěchu) nevěděla ani vědět nemusela. Smyslem tohoto pravidla je pak snaha zbytečně nevystavovat kontrahenty nejistotě v případě, že se po uzavření smlouvy vlivem vnějších okolností změní podmínky rozhodné pro její uzavření (např. dojde-li k prudkému růstu ceny).

Ustanovení § 1793 odst. 2, § 1794 a § 1797 NOZ pak stanovuje výjimky, ve kterých se pravidlo o neúměrném zkrácení neaplikuje. Za povšimnutí pak stojí vyloučení tohoto pravidla v situaci, kdy zkrácené straně skutečná cena byla nebo musela být známa. Vědomí zkráceného o skutečné ceně – a tedy absence omylu ve vztahu k předmětu plnění – tedy vylučuje právo domáhat se nároků plynoucích z neúměrného zkrácení. K tomuto závěru pak dospěla i rakouská judikatura [9], která jistě může být v prvotní fázi jistým interpretačním východiskem.
Ve spojení s § 4 NOZ – tedy presumpcí rozumu průměrného člověka – se mi pak jeví býti zajímavou nově zavedená konstrukce „nebo jí musela být známa.“ Ač není pochopitelně možné, aby smluvní strany znaly naprosto přesně hodnotu plnění, které poskytují, je nutné mít o ní alespoň rámcovou představu. Je tedy úmyslem zákonodárce, aby smluvní strany již před a v rámci kontraktačního procesu vyvíjely aktivitu a byly o hodnotě svého plnění informovány alespoň rámcově – tedy na úrovni průměrného rozumu. V opačném případě se vystavují riziku, že se v budoucnu nebudou moci domáhat svého nároku plynoucího z neúměrného zkrácení.

Podle ustanovení § 1795 NOZ zaniká právo na zrušení smlouvy v jednoleté prekluzivní lhůtě. Nejasností však zůstává, jakým procesem bude zrušení smlouvy probíhat. Na tuto otázku nedává NOZ ani jeho důvodová zpráva jednoznačnou odpověď. V podstatě existují dvě možnosti, a to sice jednostranný adresovaný úkon směřovaný zvýhodněné straně či autoritativní výrok soudu po vznesené námitce relativní neplatnosti. [10] Prvorepubliková úprava se – jak psáno výše – klonila k řešení naříkatelností (dnešní terminologií relativní neplatností) takové smlouvy, při čemž žalobu na její neplatnost bylo nutno podat do tří let od jejího uzavření.

Závěrem lze konstatovat, že smyslem tohoto institutu není v žádném případě sledování absolutní vyváženosti vzájemných protiplnění. Jeho aplikace je proto myslitelná toliko v případě zjevné disproporce, a to ve vztahu ke všem skutkovým okolnostem. Vycházejíc z maximy poctivého právního styku, sleduje NOZ i tímto institutem co možná nejspravedlivější uspořádání vzájemných práv a povinností, avšak s přihlédnutím k principu autonomie vůle, na kterém je tento kodex založen. Podobně jako u jiných „reinkarnovaných“ institutů je pochopitelné, že i laesio enormis bude provázeno počátečními nejasnostmi. Je pak úkolem judikatury, aby tyto ostré hrany obrousila a dala i jemu finální podobu.

Zdroj obrazového materiálu: Flickr.com, Lawrence OP


[1] WESTBROOK, R. The Origin of Laesio Enormis [online]. Baltimore: Johns Hopkins University, 2008 [cit. 18. 6. 2013]. Dostupné z: http://www2.ulg.ac.be/vinitor/rida/2008/03.Westbrook.pdf

[2] SEDLÁČEK, J., ROUČEK, F. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému; díl čtvrtý. str. 394. Praha: Právnické nakladatelství V. Linhart, 1936.

[3] rozsudek Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 10. 7. 1923, sp. zn. Rv I 723/23. Publikováno ve Vážného sbírce pod číslem 2813.

[4] usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1776. Dostupné z: www.nsoud.cz.

[5] SPÁČIL, J. Prodej nemovitosti za nepřiměřeně nízkou cenu a lichevní smlouvy v českém občanském právu [online]. [cit. 27. 6. 2013]. Dostupné z: http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/obcanske-pravo/ap_7/pd_1/txtexpresion_n%C3%A1sl/art_3718/detail.aspx

[6] PAULDURA, L. K institutu neúměrného zkrácení. Právní fórum. 2011, roč. 7, č. 3, str. 132. ISSN: 1214-7966.

[7] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009. [online]. Dostupné z: www.nsoud.cz

[8] Důvodová zpráva k NOZ [online]. [cit. 28. 6. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf

[9] rozhodnutí Nejvyššího spolkového dvora (OHG) ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 1 Ob 161/01k [online]. Dostupné z: www.ris.bka.gv.at/judikatur .

[10] GROŠPIC, P. Návrat laesia enormis do českého práva. Právní rozhledy. 2013, roč. 19, č. 5, str. 183.

(0)(0)

3 komentářů

  1. Martin Loučka
    Martin Loučka

    Napadá mě k tomu dotaz na situaci vice versa - může být zkrácení i na straně kupujícího? Typickým příkladem z praxe mohou být předváděcí akce a senioři tam nakupující nádobí v hodnotě několika stovek za 20 000 i více korun.

    Je možné konstatovat zkrácení na straně kupujícího? Jak by se řešilo - doplněním zboží o další "kousky" ze strany prodávajícího, nebo ex post snížením ceny?

    (2)(0)
    1. Miloslav Kabrhel
      Miloslav Kabrhel

      Na takovou situaci spíše dopadá úprava lichvy podle § 1796 NOZ. Obsahově se to sice prolíná (je tam disproporce mezi hodnotou vzájemných plnění), ale rozhodujícím prvkem v případě lichvy je kromě toho přítomnost některého z faktorů, se kterými operuje hypotéza tohoto ustanovení (tj. tíseň, rozumová slabost, rozrušení atd.). I ABGB v takových případech preferovalo neplatnost pro rozpor s dobrými mravy, a to v § 879.

      (5)(0)
  2. Eva Dobrovolná

    Lichva v ABGB je však nichtig, tzn. nicotná (v současném právu absolutně neplatná) za všech okolností. Kdežto v NOZ lichva bude zřejmě neplatná jen relativně (pokud se jí tedy dotčená osoba dovolá), ledaže se bude jednat o ,,superlichvu“, která by naplňovala předpoklady § 588 NOZ.

    (3)(0)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *