Koncepce teorií pravdivosti – rozvrat v právním myšlení
Klikněte pro přepnutí plného a náhledového zobrazení.

Koncepce teorií pravdivosti – rozvrat v právním myšlení

Není jen úkolem teorie práva, ale celé řady dalších vědních disciplín, pracovat s pojmem pravdivosti. Pokud se má věda posouvat dál, musí označovat vzniklé a vznikající teze za kvalitní/nekvalitní, za dobré/špatné, prospěšné/zpátečnické, a zejména za správné a špatné – tedy, ve svém důsledku pravdivé či nepravdivé. Je až zarážející, že po několika stech letech vývoje právní vědy stále není vyřešena otázka „Co je pravda?“. O to absurdnější se zdá celá situace ve světle toho, že právo by mělo ve své praxi nalézat spravedlnost, dobro – a to jsou kategorie, u kterých je zjištění pravdy naprosto bazální.

Zjednodušeně řečeno můžeme rozlišit tyto teorie pravdivosti:

  • Teorie korespondence
  • Teorie koherence
  • Pragmatická teorie
  • Konsenzuální teorie
  • Tarského koncepce pravdy

Korespondenční teorie pravdivosti

Založená na shodě myšlenky se skutečností, tato teorie je velmi rozšířená, běžně se používá v komunikaci a prima facie nezakládá závažnější důvod o ní pochybovat. Problém ovšem nastává s verifikací výroku. Je jasné, že empirický důkaz nebude vždy (podle Davida Huma dokonce nikdy) přesný. Řekneme-li například, že charakteristikou člověka je potřeba jíst a pít, pravděpodobně bude výrok označen za pravdivý. Skutečnost totiž odpovídá výroku. Jenže když se pak najde nějaký jogín, který má pocit, že to potřeba není 1, výrok pravdivosti pozbývá. Verifikace se tak podle názoru pánů Reichenbacha a Misesa redukuje na induktivní teorii pravděpodobnosti, a pravda je opět v nedohlednu.

Koherenční teorie pravdivosti

Carnap, Frank a Hempel, uvedli koherenční teorii pravdivosti. Podle té je pravdivý výrok, který je bezrozporný s daným kontextem (systémem logicky formulovaných a uspořádaných vět). Tedy máme-li deduktivní axiomatický systém (typicky matematika), který obsahuje samá pravdivá tvrzení, pak zasadíme-li mezi tyto další tvrzení, které neodporuje žádnému z ostatních výroků systému, je pravdivé. Krásné na této teorii je, že ve své silné verzi je 100% přesná; o něco smutnější je fakt, že je nerealizovatelná a neaplikovatelná na současné podmínky a jazyk.

Zjednodušeně řečeno: pokud se nám do systému vloudí jeden nepravdivý výrok, pak už můžeme uznat jako pravdivé cokoli. Netřeba si dělat iluze, že žijeme ve světě pravdivých výroků. Jen tak na okraj – jak lépe učinit ze lži pravdu, než za použití právě této teorie…?

Pragmatická teorie

Peirce, James a Dewey. Tyto myslitele si můžeme zapamatovat jako ty, kteří konečně na rovinu řekli, že „pravda“ není pravda. Není to objektivní stav skutečností, nejedná se o ideální kategorii. „Pravdivost tvrzení je spatřována v relevanci informace pro individuální a společenské chování“2 Tato teorie se vám může nelíbit, můžete s ní i nesouhlasit – ale to je tak všechno, co s tím můžete dělat. Proč? Protože tím, že její pravdivost se odvíjí od ovlivnění lidského jednání, potvrzuje sebe samu.

Konsenzuální teorie pravdivosti

Když ji všichni označíme za kontroverzní, tak bude pravda, že je tato teorie kontroverzní. Jednoduše proto, že bychom se na tom shodli. Habermas má totiž za to, že pravdivý výrok je ten, který je podpořen potenciálním souhlasem všech ostatních. Vzhledem k tomu, že by takto pravda naprosto ztratila na hodnotě, byla zavedena podmínka „ideálního diskursu“. Ten se vyznačuje odůvodněným konsenzem spočívajícím na síle nejlepších argumentů, rovností účastníků diskurzu, přisuzováním stejných významů používaným pojmům, apod – tedy podmínky, které nejsou v našem prostředí bez dalšího realizovatelné. Opět na okraj – nikoho asi nepřekvapí fakt, že (nejen) tuto teorii kritizoval Ota Weinberger.

Tarského teorie pravdivosti

Alfred Tarski přišel s koncepcí pravdy popisem diametrálně odlišnou od předchozích. Mluví o dvojici jazyků, tzv. „metajazyce“ a „objektovém“ jazyce. Pravdivé je vyjádření objektového jazyka, které odpovídá obsahu v metajazyce. Tuto situaci Tarski označuje pojmem „splňování“. Tedy pokud výraz objektového jazyka (L) je ekvivalentní s korespondujícím pojmem obsaženým v metajazyce (M), je pravdivý.

Co z toho pro nás plyne? Že Tarski vtělil pravdu do ideálního metajazyka (kterým lidé nemluví, je to pouze instrument, ve kterém je „koncentrována“ pravda 3) a pokud my, běžní mluvčí, v našem přirozeném objektovém jazyce (jazyk pro popis objektů tvořících svět kolem nás) použijeme výraz ekvivalentní s ideálem v metajazyce, mluvíme pravdu.

Netřeba se vlka bát, Tarski v podstatě označil pojem pravdy a výpovědi o skutečnosti jinými slovy a pomocí toho naznačil spojnici a metodu nalézání pravdy. Jak by ale řekl Cimrmanův přítel, Albert Einstein, „je to pouhá hra se slovy (v originále »the ping-pong with the words«)“.

Závěrem…

Co bych chtěl tímto příspěvkem říct je, že vzhledem k pluralitě teorií pravdivosti a tomu, že ani jednu nemůžeme bez dalšího apriorně přijmout, zůstává pravda stále nejasnou, ideální kategorií.

Vysoce pravděpodobné je, že pravda v právu nebude nikdy zcela uznána, či jinak spolehlivě vyřešena. Ať už proto, že právo není exaktní přírodní disciplínou s jasně definovanými pravidly a zákonitostmi, ale sociální strukturou založenou na společenském uznání, nebo proto, že právní teoretik je tvor hádavý a nenechá se jen tak přesvědčit – víme, co udělal Kelsen se spravedlností jen proto, že se mu prostě nelíbila…


1 Např. http://tech.ihned.cz/c1-43365550-vedci-zkoumali-jogina-ktery-neji-a-nepije-na-to-co-ho-drzi-pri-zivote-neprisli

2 WEINBERGER, Ota. Rechtslogik, s. 83

3 Kdo někdy četl romány od Ch. Paoliniho, metajazyk si můžete představit jako jeho „Starověký jazyk“, ve kterém každý jeden denotát odpovídá právě jednomu výrazu a vice versa, s tím rozdílem, že neexisuje… 🙂

Zdroj obrazového materiálu: Flickr,  makeitgreat

(0)(0)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *