K zákonu o obětech trestných činů
Klikněte pro přepnutí plného a náhledového zobrazení.

K zákonu o obětech trestných činů

Úvodem

Dne 1. srpna 2013 nabyl účinnosti zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů (dále jen ZOTČ), který nám tak doplňuje trestněprávní normy (část zákona nabyla účinnosti již 1. dubna 2013, aby tak byl dán dostatečný prostor subjektům, které budou od 1. srpna 2013 poskytovat pomoc obětem trestných činů k registraci, avšak podstatná část zákona týkající se samotných práv obětí, nabývá účinnosti právě až 1. srpna 2013). Tento zákon zároveň novelizuje i trestní řád (dále jen TŘ), a to převážně v souvislosti s uplatňováním procesních práv obětí v průběhu trestního řízení. Mimo to ale také např. nově zavádí institut předběžných opatření do TŘ (§ 88b – § 88o). ZOTČ nahrazuje dřívější zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti. ZOTČ zejména rozšiřuje katalog práv obětí trestných činů a jde tedy ruku v ruce s trendem posilování tzv. restorativní justice. Jako takový jej lze jedině uvítat.

ZOTČ vychází pochopitelně do značné míry z unijního práva, konkrétně z Rámcového rozhodnutí Rady 2001/220/SVV o postavení oběti v trestním řízení a Směrnice Rady 2004/80/ES o odškodňování obětí trestných činů. Nutno však uvést, že dne 25. října 2012 byla přijata směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2012/29/EU, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestných činů a kterou se nahrazuje Rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV. O této posledně jmenované směrnici však jak samotný ZOTČ, tak i důvodová zpráva mlčí.

Základní pojmy

V rámci ZOTČ je nutno rozlišovat mezi obětí na straně jedné a poškozeným na straně druhé. Obětí (primární) může být pouze osoba fyzická (pouze ta je citově schopna vnímat trestným činem způsobené příkoří), které bylo nebo mělo být trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková nebo nemajetková újma nebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil (§ 2 odst. 2). Mezi oběť ale může patřit i příbuzný oběti (sekundární oběť), pokud oběť v důsledku na ní spáchaného trestného činu zemřela (§ 2 odst. 3). Zákon rovněž nově v § 2 odst. 4 zavádí pojem zvlášť zranitelné oběti (děti, osoby postižené, oběti trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti atd.), které je věnován jakýsi vyšší standard pomoci a péče ze strany státu oproti oběti „klasické“ (§ 2 odst. 2). Zákon tedy počítá s jakýmsi speciálním přístupem, speciálními opatřeními a speciálními právy vůči zvlášť zranitelným obětem [bezplatná odborná pomoc (§ 5 odst. 1), právo žádat o zabránění kontaktu s osobou, kterou označila za pachatele nebo která je podezřelá ze spáchání trestného činu (§ 17 odst. 2), právo žádat, aby v přípravném řízení byla vyslechnuta osobou stejného nebo opačného pohlaví (§ 19 odst. 1), právo žádat, aby, je – li třeba, výpověď tlumočila osoba stejného nebo opačného pohlaví (§ 19 odst. 2), právo, aby byla vyslýchána obzvláště citlivě s ohledem na konkrétní okolnosti případu (§ 20 odst. 1), právo na výslech v přípravném řízení osobou k tomu vyškolenou (§ 20 odst. 2), právo na úplný výslech, aby nemusel být později opakován; pokud je nutno výslech opakovat, pak by jej měla vést stejná osoba (§ 20 odst. 3), právo na zabránění bezprostředního vizuálního kontaktu s osobou podezřelou ze spáchání trestného činu nebo s osobou, proti níž se řízení vede (§ 20 odst. 4) atd.].

Pro účely ZOTČ se trestným činem rozumí rovněž čin jinak trestný (§ 2 odst. 1), tedy situace, kdy jednání má znaky trestného činu, ale trestným činem není z důvodu nízkého věku pachatele či pro jeho nepříčetnost.

Poškozeným (§ 43 odst. 1 TŘ) může být naproti tomu nejen osoba fyzická, ale i osoba právnická. Zatímco, v poslední době neustále se rozrůstající, procesní práva poškozeného upravuje TŘ, tak hmotná práva oběti, především právo na nějakou formu pomoci od státu, upravuje právě ZOTČ. V praxi ale velice často dochází k situacím, že oběť v režimu ZOTČ je zároveň poškozeným v režimu TŘ. Proto i v této souvislosti dochází s přijetím ZOTČ k novelizaci TŘ.

Zásady ZOTČ

Jako i v jiných trestněprávních předpisech je i zde velice důležité pochopit jednotlivé základní zásady tohoto zákona. Jednotlivé zásady se totiž prolínají všemi ustanoveními zákona a kromě interpretačního významu jsou podstatné i pro aplikaci zákona. V souladu se zásadami ZOTČ je nutné jednotlivá ustanovení rovněž vykládat. V tomto ohledu se mi zásady trestního práva (obecně) jeví daleko důležitější a hmatatelnější než je tomu v jiných právních odvětvích.

Za stěžejní zásadu ZOTČ vyjádřenou v § 3 odst. 1 považuji zásadu, jež presumuje postavení každé fyzické osoby jako oběti, pokud se ona sama za oběť považuje, nevyjde – li najevo opak (presumpce oběti). V tomtéž odstavci je zakotvena i zásada zákazu zneužití postavení oběti. Oběť je ve svých právech na pomoc od státu rovněž nezávislá na výsledcích trestního řízení (nezávislost postavení oběti na výsledcích trestního řízení), což se nám následně promítá např. v § 4 (poskytnutí odborné pomoci v zásadě kdykoliv bez ohledu na stav či výsledek trestního řízení) či v § 26 (poskytnutí peněžité pomoci nejenom v případě odsouzení pachatele). V § 3 odst. 2 je vyjádřena zásada zdvořilosti přístupu všech orgánů veřejné moci (ale i jiných osob) k osobě oběti, resp. celkově k zvláště šetrnému a citlivému přístupu k oběti, která je traumatizována už samotným trestným činem a její trauma tedy nemá být dále prohlubováno necitlivým přístupem, zejména ze strany OČTŘ. Tím se má zabránit dalšímu prohlubování újmy či vzniku druhotné (sekundární) újmy (§ 2 odst. 5), resp. ochránit oběť před opakovanou viktimizací, což se následně odráží např. v hlavě II, dílu 5 (podání vysvětlení a výslech oběti, doprovod důvěrníka atd.). Další zásadou je zásada zákazu diskriminace stanovená v § 3 odst. 3, která vyplývá jak z unijních, tak i z národních předpisů. Za nejdůležitější zásadu vůbec považuji právo oběti na informace (§ 3 odst. 4), blíže konkretizovanou např. v hlavě II, dílu 2 (přístup k informacím, informace poskytované Policií ČR, policejním orgánem a státním zástupcem, informace poskytované při prvotním kontaktu s obětí trestného činu bez její žádosti, příp. na její žádost atd.). Informace by měly být poskytovány srozumitelně, a pokud o to oběť požádá, tak i opakovaně. Podle § 8 odst. 2 se při prvním kontaktu oběti s Policií České republiky nebo s policejním orgánem poskytují oběti informace podle § 8 odst. 1 písemně s tím, že ty nejdůležitější informace musejí být zároveň oběti ústně vysvětleny. Z tohoto důvodu lze Policii České republiky a policejním orgánům doporučit, aby vytvořily pro svou každodenní činnost např. letáky, které by obětem předávaly s tím, že by měl být vždy dosažitelný policista, který by mohl písemně poskytnuté informace rovněž ústně osvětlit. Z tohoto důvodu by zajisté i jednotliví policisté měli projít určitým školením, aby byli schopni takové vysvětlení poskytnout. Navíc s odkazem na § 12 (informování oběti, která neovládá český jazyk) by daný informativní leták měl být vyhotoven v různých jazykových mutacích. Poslední zásadou, kterou ZOTČ zakotvuje, je zásada spolupráce OČTŘ při poskytování pomoci obětem trestných činů (§ 3 odst. 5).

Práva obětí trestných činů

Podstatou ZOTČ je zejména úprava práv obětí, která jsou, oproti předchozí úpravě obsažené v zákoně č. 209/1997 Sb., značně rozšířena. ZOTČ poskytuje obětem tato práva: právo na poskytnutí odborné pomoci (§ 4 – § 6), právo na informace (§ 7 – § 13), právo na ochranu před hrozícím nebezpečím (§ 14), právo na ochranu soukromí (§ 15 – § 16), právo na ochranu před druhotnou újmou (§ 17 – § 22), právo na peněžitou pomoc (§ 23 – § 37). Oproti původnímu zákonu 209/1997 Sb., který upravoval pouze právo obětí na peněžitou pomoc, v ZOTČ vidíme, že katalog práv obětí se výrazně rozrostl. Všechna výše uvedená práva oběti lze uvítat, avšak já se v tomto článku budu blíže věnovat pouze právu na informace, právu na ochranu před druhotnou újmou a právu na poskytnutí peněžité pomoci, která považuji za stěžejní.

Právo na informace vyplývá ze zásady poskytování informací obětem trestných činů. Zahrnuje zejména právo oběti na přístup k informacím. Některé informace dostane oběť automaticky, bez toho aniž by o ně musela žádat (§ 8 – § 10); o jiné je třeba OČTŘ požádat (§ 11). Cílem poskytování informací je dosažení stavu, kdy oběť bude detailně informována o tom, jakými všemi právy disponuje, a tedy jejich následné uplatnění, jakožto i případná účast oběti v trestním řízení. Výčet daných informací, které musejí být oběti poskytnuty, je velice široký 1. Poněkud méně informací obdrží oběť v případě, pokud trestní oznámení učiní u státního zástupce (§ 8 odst. 1). To ale nezbavuje PČR, případně policejní orgány povinnosti poskytnout ostatní informace v souladu s § 8 odst. 1 v okamžiku, kdy dojde k prvnímu kontaktu těchto orgánů s obětí. Informace neposkytují ale jen OČTŘ, ale v omezené míře i subjekty zapsané v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů (§ 9) či jiné orgány veřejné moci a zdravotnická zařízení (§ 10). Za velice pozitivní posun v oblasti informování oběti považuji § 11 odst. 6, který stanoví, že oběť obdrží informaci, a to i bez žádosti, pokud obviněný (odsouzený) je propuštěn (uprchne) z vazby (trestu odnětí svobody, ústavního ochranného léčení či zabezpečovací detence) a oběti hrozí nebezpečí. Podobné informace (dokonce v širším výčtu) obdrží oběť rovněž v případě, že o ně sama požádá (§ 11 odst. 3). ZOTČ v tomto směru rovněž novelizuje TŘ, který umožňuje poskytnout takové informace rovněž svědkovi, kterému hrozí nebezpečí (nově § 103a TŘ). S poskytnutím informací pochopitelně souvisí i případná ochrana oběti ze strany PČR před hrozícím nebezpečím (§ 14 ZOTČ, § 50 zákona o PČR či úprava v zákoně o zvláštní ochraně svědka).

Právo na ochranu před druhotnou újmou obsahuje zejména právo oběti na zabránění kontaktu s osobou, kterou označila za pachatele, s osobou podezřelou nebo s osobou, proti níž se řízení vede (§ 17). O toto může oběť požádat v kterémkoliv stádiu trestního řízení. Přitom je třeba mít na zřeteli, že se za oběť považuje osoba, která o sobě prohlásí, že se cítí být obětí (§ 2 odst. 2). Cílem tohoto institutu je zabránit vzniku tzv. sekundární (opakované) viktimizace oběti. Ustanovení § 18 upravuje povinnost OČTŘ pokládat určité otázky (týkající se intimní oblasti) takovým způsobem, aby nebylo nutné výslech znovu opakovat. I zde je cílem zabránění druhotné viktimizaci oběti. Zásada zvláště šetrného přístupu k oběti se nám projevuje rovněž v § 19, který upravuje povinnost OČTŘ vyslechnout oběť osobou takového pohlaví, kterou si oběť zvolí. Zvlášť zranitelné oběti mají právo na zvláštní přístup a ochranu, které se projevují i v § 20, který stanoví, že výslech takovýchto osob by měla vést osoba k tomu vyškolená. Navíc opět takovým komplexním způsobem, aby výslech již nemusel být v budoucnu opakován. Pokud však je zapotřebí výslech znovu opakovat či jej např. doplnit, měla by jej vést u téhož orgánu tatáž osoba. Novinkou je rovněž právo oběti na doprovod důvěrníkem (§ 21). Důvěrník má především poskytovat psychickou podporu oběti, která má absolvovat některý z úkonů trestního řízení a nemůže tedy zasahovat do průběhu těchto úkonů. Další novinkou je rovněž právo oběti učinit prohlášení o dopadu trestného činu na její život (§ 22). Toto prohlášení může být učiněno kdykoliv během trestního řízení a to jak písemně, tak i ústně (§ 43 odst. 4 TŘ či § 212a TŘ). Cílem tohoto institutu je na jedné straně snaha pomoci oběti, aby se psychicky vyrovnala se spáchaným trestným činem, na druhé straně pak snaha o to, aby se i samotný pachatel zamyslel nad tím, jaký dopad měl jím spáchaný trestný čin do života oběti.

Právo na peněžitou pomoc ze strany státu je stěžejní částí ZOTČ (dříve upraveno zákonem č. 209/1997 Sb.). I zde však došlo k několika změnám, ačkoliv obsahově je ZOTČ velmi podobný zákonu předchozímu. Především se mění výše poskytované peněžité pomoci, ale i se rozšiřuje okruh příjemců peněžité pomoci. Účelem poskytnutí peněžité pomoci ze strany státu (Ministerstva spravedlnosti) je překlenutí zhoršené sociální situace, z čehož vyplývá, že poskytnutí peněžité pomoci by mělo být velice rychlé (§ 25 odst. 1). Účel zákona lze ale spatřovat i v částečné náhradě újmy, která byla oběti způsobena. Peněžitá pomoc se však poskytuje pouze tehdy, pokud konkrétní oběť o poskytnutí peněžité pomoci požádala (§ 30) a pokud nemajetková újma, škoda na zdraví nebo škoda vzniklá v důsledku smrti způsobené trestným činem nebyla plně nahrazena (§ 25 odst. 2). Peněžitá pomoc se poskytne, nejsou – li důvodné pochybnosti o tom, že se stal trestný čin, kterým byla oběti bez důvodných pochybností způsobena smrt, škoda na zdraví nebo nemajetková újma. Naproti tomu existují i tři důvody pro neposkytnutí peněžité pomoci: oběť je stíhána jako spoluobviněná; oběť nedala souhlas k trestnímu stíhání pachatele, je – li takový souhlas nutný (§ 163 TŘ) či oběť neposkytla OČTŘ potřebnou součinnost.

Primárním obětem, kterým bylo ublíženo na zdraví, bude vyplacena paušální částka 10 000 Kč (dříve 25 000 Kč); obětem těžkého ublížení na zdraví bude vyplacena paušální částka 50 000 Kč (dříve 25 000 Kč); obě skupiny mohou alternativně namísto paušální částky obdržet částku až do výše 200 000 Kč (dříve 150 000 Kč), pokud bezpečně prokážou výši ztráty na výdělku a výši nákladů spojených s léčením. Takto poskytnutá peněžitá částka se případně snižuje o součet všech částek, které oběť z titulu náhrady škody již obdržela. ZOTČ nově rozlišuje mezi ublížením na zdraví (zavádí vlastní definici odlišnou od definice trestního zákoníku) a těžkou újmou na zdraví (v dřívější právní úpravě se vyskytovala jen škoda na zdraví), což je v souladu s trestním zákoníkem. Minulá právní úprava poskytovala oběti trestného činu peněžitou pomoc na základě bodového hodnocení, pokud dosahovalo alespoň 100 bodů (vyhl. č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění). Nová právní úprava opouští bodovou úpravu, když vyžaduje lékařskou zprávu, která je schopna více individualizovat vzniklou újmu a lépe zohlednit konkrétní okolnosti jednotlivých případů (§ 31 odst. 3).

Sekundárním obětem bude vyplacena paušální částka ve výši 200 000 Kč (sourozenci jen 175 000 Kč), celková částka však nesmí přesáhnout 600 000 Kč (dříve jen 450 000 Kč). Pokud by byla tato částka v součtu překročena, tak se výše poskytnuté pomoci každému z pozůstalých přiměřeně zkrátí.

Navíc lze v některých případech poskytnout oběti částku až do výše 50 000 Kč na úhradu prokázaných nákladů za poskytnutí odborných služeb (§ 28 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 24 odst. 1 písm. d).

Ministerstvo spravedlnosti může při posuzování žádosti snížit či dokonce nepřiznat poskytnutí peněžité pomoci (§ 29).

Další významnou novinkou je zavedení přechodu nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy (§ 33). Nárok oběti na náhradu škody nebo nemajetkové újmy vůči pachateli nově přechází okamžikem vyplacení peněžité pomoci na stát, ale pouze ve výši poskytnuté peněžité pomoci (dřívější právní úprava vyžadovala, aby v případech, kdy pachatel oběti uhradil náhradu škody, oběť již případnou vyplacenou peněžitou pomoc státu vrátila). Nově se tedy nebude stávat, že by oběť měla státem poskytnutou peněžitou pomoc vracet.

Shrnutí a závěr

Nově přijatý ZOTČ lze hodnotit velice pozitivně, neboť představuje výrazný posun ve prospěch obětí trestných činů. Zákon značně rozšiřuje katalog práv, když zavádí zcela nová práva pro oběti trestných činů. Rovněž tak přichází i s novými, v české legislativě doposud neznámými, instituty (doprovod důvěrníka či prohlášení oběti o dopadu trestného činu na její život) a naopak opouští některé, dnes již překonané (bodové hodnocení). Za zcela nejdůležitější posun považuji zvýšení informovanosti obětí trestných činů (§ 7 – § 13), což ve svém důsledku povede k většímu uplatňování práv obětí, a tedy jednoznačně i k většímu objemu vyplacené peněžité pomoci ze strany státu.

Jako každý nový zákon, se pravděpodobně i tento setká s počátečním nepochopením či s nejrůznějšími problémy (např. výkladovými), které se zajisté objeví. Dovolím si ale vyjádřit naději, že jakmile se jej uživatelé (zejména OČTŘ) naučí používat a zacházet s ním, stane se velice platnou součástí trestněprávních norem. Proběhne – li, zejména u PČR, širší proškolení ohledně ZOTČ, nebude hrozit, že by se tento zákon stal pouze „jedním z dalších zákonů“.

Úplným závěrem snad jen jediná drobná, leč velmi smutná, glosa: Náš zákonodárce opět projevil svou faktickou legislativní potenci, když do § 53 „dokázal“ vměstnat ustanovení týkající se směnečného a šekového platebního rozkazu. Snad nejen já nacházím pramálo společných znaků s problematikou obětí trestných činů…


1 K tomu srovnej Jelínek, J. a kol. Zákon o obětech trestných činů. Komentář s judikaturou. Praha: Leges, 2013, s. 55 – 60 či s. 64 – 66

Zdroj obrazového materiálu: Flickr.com, Mr. T in DC

(0)(0)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *