K návrhu skupiny poslanců na změnu trestního zákoníku
Klikněte pro přepnutí plného a náhledového zobrazení.

K návrhu skupiny poslanců na změnu trestního zákoníku

Úvodem

Dne 17. září 2014 předložila skupina poslanců pod vedením bývalého ministra spravedlnosti JUDr. Pavla Blažka Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky návrh na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TZ“).[1], [2]

Předložený návrh zákona má za cíl rozšířit výčet skutkových podstat, u kterých bude možno použít institut tzv. účinné lítosti podle § 33 TZ. Poslanci navrhli, aby se současný taxativní výčet trestných činů rozšířil o dvě zcela nové skutkové podstaty (dotační podvod podle § 212 TZ a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 TZ). Cílem předloženého návrhu má být podle předkladatelů snížení přepjaté trestní represe a odbřemenění soudních a správních orgánů.

Následující řádky vyjadřují můj nesouhlasný komentář k tomuto poslaneckému návrhu zákona.

K argumentům navrhovatelů

Nelze souhlasit s argumentací navrhovatelů, že hrozí zaplavení orgánů činných v trestním řízení stovkami tisíc případů, když v roce 2013 bylo vedeno pouze 100 trestních řízení týkajících se dotačního podvodu a pouhých 34 řízení týkajících se poškození finančních zájmů Evropských společenství.[3] Z návrhu také není vůbec zřejmé, o jaké zkušenosti či statistické údaje se předkladatelé opírají. Naopak zkušenosti podpořené statistickými údaji Policie České republiky, ale i soustavy státního zastupitelství hovoří zcela opačně.

Tuto situaci, kdy jsou vedena trestní řízení pro předmětné trestné činy (většina případů bude navíc pouhými přečiny podle § 14 odst. 2 TZ), lze již v současnosti celkem efektivně a neformálně řešit skrze tzv. odklony v trestním řádu, které dokážou účinně řešit tuto bagatelní trestnou činnost (tedy případy, kdy došlo k „pouhému omylu či nedorozumění“). Odklony jsou někdy chápány za projev zásady oportunity v trestním procesu, tedy za prostředek zmírňování přepjaté trestní represe. Tato procesní oportunita stojí po boku (někteří autoři ji však považují za stojící proti[4]) hmotněprávnímu korektivu formálního pojetí trestného činu, tedy zásady subsidiarity trestní represe uvedené v § 12 odst. 2 TZ.

Ani argumenty navrhovatelů týkající se „účelovosti či kriminalizace osob např. v rámci předvolebního boje, jež mohou mít značně devastující účinky na profesní či osobní životy stíhaných osob“,[5] nemohu přijmout, neboť existuje účinná možnost (která bude v případě těchto bagatelních deliktů často používaná), jak se vyhnout jediné veřejné fázi trestního řízení, tedy řízení před soudem. Jelikož přípravné řízení je v zásadě neveřejné, nepovažuji argumenty navrhovatelů ohledně „likvidačních dopadů trestního stíhání do života obviněných“ za zcela přiléhavé.[6] Považuji v této souvislosti za vhodné navíc zdůraznit, že trestní řád vychází mimo jiné též ze zásady zdrženlivosti uvedené v § 2 odst. 4 trestního řádu, která je někdy až příliš horlivě uplatňovaná orgány činnými v trestním řízení.

Mám také za to, že není zapotřebí do obecného ustanovení o účinné lítosti zavádět speciální skutkovou podstatu dotačního podvodu, když žádný jiný podvod (základní skutková podstata podvodu podle § 209 TZ či speciální skutková podstata úvěrového podvodu podle § 211 TZ, která má velice blízko právě k dotačnímu podvodu) v ustanovení § 33 TZ uveden není.

Upozorňuji, že ani další trestné činy, u nichž může pachatel následek dobrovolně napravit poté, co jej sám zjistí, v ustanovení § 33 TZ uvedeny nejsou (za všechny např. trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 TZ, který se navíc v praxi objevuje mnohem častěji).

Ve výčtu trestných činů, u nichž lze institutu účinné lítosti využít, nejsou obsaženy ani typově mnohem méně závažnější trestné činy (za všechny např. přečin poškození cizích práv podle ustanovení § 181 TZ či přečin pomluvy podle ustanovení § 184 TZ), kde by využití institutu účinné lítosti bylo mnohem více představitelné, neboť se v podstatě jedná o delikty, kde je velmi nízký veřejný zájem na potrestání pachatelů, neboť tyto přečiny mají  blízko k tzv. soukromoprávním deliktům.

Přijmout nelze ani argument navrhovatelů ohledně nutnosti vzniku škody v alespoň nikoli nepatrné výši pro trestnost daného jednání, neboť vznik škody u těchto jednání není vůbec vyžadován,[7] což lze demonstrovat na individuálním objektu těchto skutkových podstat, jímž je zájem na ochraně řádné hospodářské disciplíny při manipulaci s finančními prostředky Evropské unie, resp. zájem na ochraně řádného poskytování dotací a pouze následně se skrze něj prosazuje konečný zájem na ochraně majetku.[8] Finanční omezení, resp. vznik minimální škody, nezná ani Úmluva o ochraně finančních zájmů Evropských společenství (dále jen „Úmluva“).

Argumentaci navrhovatelů ohledně zahlcení kontrolního mechanismu, resp. správního soudnictví, nepovažuji za věcnou, neboť předmětný návrh nemá dopady do správního práva či jeho specifické oblasti správního trestání. Navíc, i pokud by byl institut účinné lítosti rozšířen o předmětné delikty, nijak by se tato změna režimu správního práva nedotkla. Shledávám tedy i v tomto ohledu argumenty předkladatelů za zcela liché.

Tvrzení předkladatelů ohledně nastavení právního řádu tak, aby bylo v co největší míře možné řešit problémy a spory jinou než trestněprávní cestou, vychází patrně z nepochopení současné právní úpravy trestního práva hmotného, které vychází z čistě formálního pojetí trestného činu (s pouhým následným materiálním korektivem přes ustanovení § 12 odst. 2 TZ). Jsou – li v platném trestním zákoníku uvedeny předmětné trestné činy, je tomu tak právě proto, že společnost skrze zákonodárce považuje za nutné právě těmto zájmům chráněným trestním právem poskytovat ochranu. Aby tedy došlo k jinému řešení než trestněprávnímu, musely by být tyto trestné činy vyňaty ze zvláštní části trestního zákoníku, což však navrhovatelé (naštěstí) nepožadují. Pouhým zařazením těchto trestných činů do ustanovení § 33 TZ by k mimo trestnímu řešení nedošlo.

Důvodová zpráva dále uvádí, že jedním z důvodů předložení předmětného návrhu je, že příjemci dotací za stávající právní úpravy nemohou opravit „administrativní“ chyby nebo vrátit část neoprávněně čerpané dotace. Rozšíření účinné lítosti o trestné činy dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie lze tedy podle navrhovatelů vykládat tak, že má umožnit příjemcům dotace vyhnout se trestnímu řízení právě s odkazem, že veškeré „nesrovnalosti“ budou pouhými „administrativními“ chybami, a problematickou část dotace příjemce pouze navrátí. Tuto argumentaci však nemohu přijmout. Nelze proto souhlasit s navrhovateli, že zavedením účinné lítosti klesne počet skutků, jejichž základem je nepřesná informace na počátku procesu schvalování a čerpání finančních prostředků z dotačních titulů, případně v situacích, kdy žadatel o dotaci má rozdílná stanoviska od různých úřadů, podle kterých se řídí. V případě trestných činů poškození finančních zájmů Evropských společenství a dotačního podvodu se jedná z hlediska subjektivní stránky o úmyslné trestné činy, a proto tedy osoby nelze trestně stíhat za pouhá administrativní pochybení nebo konání bez úmyslu spáchat trestný čin.

U trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 TZ vyjadřuji silnou pochybnost nad souladností případného vyvinění formou účinné lítosti s Úmluvou, resp. jejími protokoly, na jejímž základě byl tento trestný čin do trestního zákoníku zaveden. Úmluva neuvádí žádnou výjimku z trestnosti při úmyslném předložení nepravdivých, nesprávných nebo neúplných dokladů nebo uvedení nepravdivých či hrubě zkreslujících údajů v souvislosti s rozpočtem EU.

V neposlední řadě bych chtěl upozornit, že zavedení účinné lítosti u navrhovaných trestných činů může mít efekt zcela opačný než je ochrana zájmů poškozeného (tedy státu). Došlo by k úplně absenci preventivního charakteru trestního řízení, čímž by vznikl větší prostor pro páchání této trestné činnosti s vědomím, že v případě odhalení nezákonného jednání pachatelů se téměř automaticky uplatní institut účinné lítosti, oni finanční prostředky pouze navrátí zpět a bez postihu se mohou pokusit o nový podvod či jiné konání, které má charakter trestného činu.

Závěrem upozorňuji, že předmětné delikty nebyly ani v dřívější právní úpravě (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon) zařazeny mezi ty, u nichž by bylo možno využít institut účinné lítosti.

Závěrem

Domnívám se tedy, že s ohledem na shora uvedené, není zapotřebí zasahovat do současného znění trestního zákoníku. Naopak mám za to, že jeho případná změna v podobě, v jaké je navrhována, by byla nekoncepční a navíc vysoce pravděpodobně v rozporu s právem Evropské unie. Doufám proto, že navrhovaná změna trestního zákoníku legislativním procesem neprojde.

[1]Zveřejněno jako sněmovní tisk č. 323. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, © 2014 [cit. 1. 12. 2014]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=7&CT=323&CT1=0

[2] Prvé čtení návrhu zákona je navrženo jako bod č. 51 na pořad 23. schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, která bude zahájena v úterý 2. prosince 2014.

[3] Údaje čerpány ze Zprávy o činnosti státního zastupitelství za rok 2013. Nejvyšší státní zastupitelství [online]. Nejvyšší státní zastupitelství, © 2014 [cit. 1. 12. 2014]. Dostupné z: http://nsz.cz/index.php/cs/udaje-o-cinnosti-a-statisticke-udaje/zprava-o-innosti/882-zprava-o-innosti-za-rok-2013

[4] JIŘÍČEK, Pavel; MAREK, Tomáš. Řešení bagatelních deliktů. Praha: Leges, 2014. s. 128. ISBN 9788087576908. s. 63 a násl. a 96 a násl.

[5] K tomu srovnej Analýzu k trestní odpovědnosti zastupitelů a radních vypracovanou Nejvyšším státním zastupitelstvím. Nejvyšší státní zastupitelství [online]. Nejvyšší státní zastupitelství, © 2014 [cit. 29. 11. 2014]. Dostupné z: http://nsz.cz/index.php/cs/tiskove-zpravy/931-nejvyi-statni-zastupitelstvi-vydava-analyzu-k-trestni-odpovdnosti-zastupitel-a-radnich

[6] Předkladatelé navíc nerespektují zavedenou terminologii trestního řádu, neboť v případě bagatelních deliktů zcela jistě nebude probíhat klasické trestní stíhání ve smyslu § 160 a násl. trestního řádu, ale věc bude řešena v tzv. zkráceném přípravném řízení podle § 179a a násl. trestního řádu.

[7] ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 2011. ISBN 9788074001789. s. 1899, 1903 a 1915.

[8] KUCHTA, Josef a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 656. ISBN 9788074000478. s. 169, 312 a 313 nebo ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 2011. ISBN 9788074001789. s. 1898 a 1912.

(0)(0)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *