K míře důkazu kauzálního nexu v medicínskoprávních sporech
Klikněte pro přepnutí plného a náhledového zobrazení.

K míře důkazu kauzálního nexu v medicínskoprávních sporech

Kauzální nexus (příčinná souvislost) je jednou ze složek, které musí být prokázány žalobcem, má-li žalovanému vzniknout odpovědnost za škodu. Těmi dalšími jsou protiprávní jednání, vzniklá újma a (v určitých případech) zavinění. Prokazování protiprávního jednání v medicínskoprávním sporu je mnohdy věcí znaleckého posudku; je to dáno i oblastí medicíny, která je oproti jiným specifická. Prokazování zavinění nebývá velkým problémem, neboť se presumuje – předpokládá se, že člověk v naprosté většině případů jedná vědomě, a tedy sám musí prokázat opak. Prokazování následku pak závisí na typu takového následku, který může být tělesný, duševní a sociální.

V tomto článku se chci věnovat prokazování příčinné souvislosti, konkrétně k potřebné míře takového důkazu. Mírou důkazu se rozumí stupeň pravděpodobnosti, jakým soud věří nějakému tvrzení. Může se pohybovat např. od praktické jistoty, hlubokého přesvědčení, přes vysokou pravděpodobnost, až samozřejmě k přesvědčení o nepravdivosti tvrzení.
Formálně platí, že se má příčinná souvislost za prokázanou v případě tzv. „postavení najisto“ , přičemž pouhá pravděpodobnost nestačí. Avšak zda míra přesvědčivosti prokázání příčinné souvislosti stačí či nikoli posuzuje soud svojí úvahou. Může se tedy stát, že zatímco má jeden soud určitou skutečnost za jistě prokázanou, odvolací ji může mít pouze za pravděpodobnou.

Takovou potřebu „postavení najisto“ deklaroval Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí z roku 1990 sp.zn. 1 Cz 59/90, když stanovil: „Příčinná souvislost mezi zaviněným protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody na zdraví musí být bezpečně prokázána; nestačí tu pouhá pravděpodobnost.“ Tento striktní názor však, jak dále uvidíme, není aplikován bez dalšího. Rozeberu zde postupně od nejstaršího tři rozhodnutí Nejvyššího soudu, kde v některých stačila k prokázání příčinné souvislosti i ona vysoká pravděpodobnost.

Prvním z nich bude rozsudek NS ze dne 30. 9. 2003 sp.zn. 25 Cdo 1062/2002. Pacientka v nemocnici utrpěla akutní selhání ledvin, „s největší pravděpodobností“ v důsledku dehydratace organismu. Jelikož příjem/výdej tekutin nebylo z neúplné zdravotní dokumentace možno dostatečně zjistit a znalci oboru lékařství připustili i jiné možné příčiny selhání ledvin, existence příčinné souvislosti zde zcela jistě najisto postavena nebyla. Jak však píše Tomáš Holčapek1: „Při hodnocení důkazů (…) by soud měl vždy brát v úvahu i to, nakolik je vzhledem ke stavu vědeckého poznání a míře znalostí o lidském těle a medicíně ve srovnatelné situaci obecně vůbec možno nějaký důkaz podat.“ (s. 136). V tomto případě NS uvedl, že nejen, že „nedostatky ve vedení lékařské dokumentace nemohou jít k tíži pacienta“ , ale také v závěru (a v rozporu s 1 Cz 59/90) otevřeně pracuje s pojmem „největší pravděpodobnost“. Dle názoru soudců by byla zřejmě žalobkyně postavena před obtížně splnitelný až nesplnitelný úkol, kdyby musela existenci příčinné souvislosti postavit najisto.

Druhým rozhodnutím bude usnesení NS ze dne 24. 3. 2009 sp.zn. 25 Cdo 216/2009. Tímto usnesením NS pouze odmítl dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu.Náhrady za ztížení společenského uplatnění se domáhal žalobce, který utrpěl při svém narození neurologické následky, rovnajícími se dětské mozkové obrně. Náhrady za toto poškození se domáhal na základě nesprávného postupu žalované při poskytování zdravotní péče jeho matce při porodu. Z dokazování vzešlo, že ošetřující lékař nebyl při porodu permanentně přítomen a odbíhal kontrolovat jinou pacientku. V jeho nepřítomnosti se objevily srdeční potíže plodu, které vedly k nedostatku kyslíku. Porod lékař ukončil pomocí porodnických kleští, a to po 28 minutách problémů. Znalci zde jednoznačnou souvislost nepotvrdili, dále také uvedli, že jiné ukončení porodu (císařský řez) než za použití kleští nemuselo poškození zdraví dítěte odvrátit. Soud však odpovědnost dovodil, a to na základě prevenčního § 415 občanského zákoníku, a to i přesto, že příčinná souvislost mezi lékařovým jednáním non lege artis (jeho nepřítomností u porodu) a újmou za zdraví s jistotou prokázána nebyla.

Posledním rozhodnutím bude rozsudek NS ze dne 31. 3. 2010 sp.zn. 25 Cdo 4758/2008, který je ze zmíněných nejpřekvapivější. Žalobce se domáhal zaplacení škody na zdraví, která mu vznikla v důsledku onemocnění hepatitidou typu C, jíž se nakazil v době hospitalizace ve zdravotnickém zařízení žalované. Okresní soud odpovědnost zdravotnického zařízení dovodil, když ze znaleckých posudků vyplynulo, že se žalobce nemohl hepatitidou nakazit mimo tyto prostory. V dané věci byly podány tři znalecké posudky, přičemž dva uvedli, že k nákaze došlo pravděpodobně u žalované a třetí tuto možnost nevylučoval. V dané věci byl podán důkaz žalovanou nemocnicí, že její krevní konzervy, použité při léčbě žalobce, infikovány hepatitidou nebyly. Z toho důvodu odvolací soud žalobu zamítl s tím, že existence příčinné souvislosti nebyla postavena najisto. Nejvyšší soud poté jen zamítl dovolání.

Všimněme si především posledních dvou rozhodnutí. Za zmínku stojí zcela stejné složení senátu a skutečnost, že je dělí pouhý rok a jeden týden. Zatímco ve starším z nich stačila soudcům pravděpodobnost a zanedbání prevence, ve druhém případě musela být existence příčinné souvislosti postavena najisto. Zejména však ve druhém z případů (hepatitida typu C) by byl žalobce postaven před téměř neúnosné důkazní břemeno, měl-li by prokázat, že např. jedna z jehel či jiné zdravotnické zařízení, se kterým přišel do styku, bylo tímto virem infikováno v době jeho hospitalizace. Z dokazování přitom vyplynulo, že s největší pravděpodobností (se zaměřením na onemocnění hepatitidou) pacient přišel do nemocnice zdráv a odešel nemocný. Možná, že se v tomto případě spíš než v jiných měl soud spokojit s vysokou pravděpodobností a snížit míru důkazu potřebnou k prokázání příčinné souvislosti, a to i kvůli právní jistotě, která rozdílným rozhodováním soudů v podobných případech trpí.

 


Zdroje:

HOLČAPEK, Tomáš. Dokazování v medicínskoprávních sporech. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, 212 s. (1)

DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. Praha: Leges, 2012, 160 s.

Zdroj obrázku: Flickr, YODCOX!

(0)(0)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *