Ještě k možnosti odstoupení od kupní smlouvy uzavřené distančním způsobem
Klikněte pro přepnutí plného a náhledového zobrazení.

Ještě k možnosti odstoupení od kupní smlouvy uzavřené distančním způsobem

Ta otázka se zde i jinde již řešila. Ptáme se po tom, zda-li spotřebitel může v případě, když uzavře kupní smlouvu distančním způsobem, odstoupit od takové smlouvy tak, že zboží fyzicky nepřevezme. Odpověď na tuto otázku ve skutečnosti předpokládá zodpovězení otázky jiné, a sice zda-li vůbec existuje možnost odstoupit od smlouvy v době, kdy zboží ještě není spotřebiteli dodáno. Tím se zabývá tento článek.

Na úvod pár poznámek. Stojíme-li před nějakou otázkou tohoto typu a zajímá-li nás její odpověď, můžeme postupovat různými způsoby. Jednak můžeme hledat „správné“ řešení. Pak implicitně předpokládáme kritérium správnosti, podle nějž řešení posuzujeme. Konkrétní jeho podoba může být různá, ovšem pokud nakonec nespočívá pouze v metodologicky „správném“ (lépe řečeno souladném) výkladu, pak jsou na místě oprávněné námitky, že nenalézáme právo, nýbrž právně moralizujeme, dokonce že vnášíme do práva svá subjektivní morální přesvědčení nebo přinejmenším spoléháme na existenci objektivní morálky. Existuje zde rovněž riziko toho, co chci trochu paradoxně nazvat formálním materialismem, tedy užívání jistých hodnot, ovšem ryze „formálně“ bez skutečné („obsahové“) intence. Obé dvé ukazuje, že užití hodnot v právu je možné jen při obrovské opatrnosti a nemělo by snad být ani příliš časté. Koneckonců označení právní moralismus nabylo dnes již dostatečně negativních konotací.

Další možností je řídit se úmyslem zákonodárce. Takový rámec interpretace na první pohled může být užitečný, i když samozřejmě jen tam, kde se takový úmysl jeví zřejmým. Uvažujme příklad, kdy jde o implementaci směrnice vnitrostátním zákonodárcem, a podle jiných metod dospíváme k nezřejmým výsledkům. Zde bychom touto metodou zkoumání úmyslu měli dospět k řešení, které se nejvíce přibližuje požadavkům takové směrnice (jsou-li evidentní, jinak stojíme před obtížnějším problémem, viz dále). Úmysl zákonodárce se zde však jeví v docela jiném smyslu, nikoli jako sám „úmysl“, nýbrž úmysl zapříčiněný vnější okolností. Takové okolnosti ale poté nejsou touto metodou zjistitelné, nemáme-li se vracet ke kritériu „správnosti“. Úmysl zákonodárce v tomto smyslu nás tak vůbec nezajímá, neboť potřebujeme interpretovat to, čím byl takový „odvozený“ úmysl vyvolán (v našem příkladu směrnici).

Proto podle mého soudu apriorně jediná přípustná možnost je užití výkladových pravidel jazykových a logicko-sémantických. Přitom přípustnost zde nepoměřuji kritériem správnosti, nýbrž ryze intuitivně, v rámci zamezení možných zneužití a nejistot, které se mohou objevit v předchozích případech.

Pro smlouvy uzavřené distančním způsobem § 1829 odst. 1 OZ stanoví, že „spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě čtrnácti dnů. Lhůta podle věty první běží ode dne uzavření smlouvy a jde-li o kupní smlouvu, ode dne převzetí zboží.“ V souladu s uvedenou metodou nejprve interpretujme toto ustanovení tak, že obsahuje pravidlo, z něhož vyplývá oprávnění osoby, která je spotřebitelem, v případě kupní smlouvy uzavřené distančním způsobem odstoupit od takové smlouvy. Toto právo musí být vykonáno ve stanovené lhůtě čtrnácti dní, jinak zaniká. Taková lhůta běží v tomto případě ode dne převzetí zboží.

Evidentně je třeba dále vymezit význam dílčích částí tohoto ustanovení. Klíčovým termínem je odstoupení od smlouvy. Uznává se, že jde o institut prolamující zásadu pacta sunt servanda. Oprávněnost (natož správnost) užití tohoto institutu není otázka pro nás, jen je třeba uvést, že jeho užití je zřejmě výlučně věcí zákonodárce (ať vnitrostátního, či nadnárodního). Dále ani nepoměřujeme odstoupení od smlouvy v tomto případě s jinými instituty, a sice ochranou slabší smluvní strany, konkrétně spotřebitele. Proto vycházíme z obecného zákonného pravidla, že odstoupit od smlouvy lze, ujednají-li si to strany nebo stanoví-li tak zákon.

Interpretací předchozího bychom mohli dospět k tomu, že existence práva na odstoupení od smlouvy je podmíněna existencí příslušné lhůty, v níž může být právo vykonáno. Dle OZ tato lhůta počíná běžet ode dne převzetí věci. Zabývejme se proto tímto termínem.

Občanský zákoník v této části provádí směrnici č. 2011/83/EU o právech spotřebitelů („směrnice“). V ní je stanoven požadavek na maximální míru harmonizace. To současně znamená opuštění doktrinálního stanoviska uznávajícího možnost odchýlení se vnitrostátní úpravy ve prospěch spotřebitele. Je-li proto výklad určitého termínu rozhodující pro právní posouzení celé věci, je třeba v tomto vycházet ze směrnice.

Hledané vymezení nalezneme v článku 9. Konkrétně odst. 2 písm. b) uvádí, že lhůta pro odstoupení od smlouvy končí po uplynutí 14 dnů v případě kupních smluv ode dne, kdy spotřebitel nebo jím určená třetí strana (jiná než dopravce) získá zboží do fyzického držení. Povšimněme si nyní jedné zásadní skutečnosti. Odst. 1 tohoto článku stanoví, že spotřebiteli je poskytnuta lhůta 14 dnů pro odstoupení od smlouvy uzavřené na dálku. V souladu s řečeným nám uvedená formulace jednak poskytuje vymezení termínu „převzetí věci“, také z této formulace ale vůbec nevyplývá, že právo na odstoupení od smlouvy vzniká tímto okamžikem. Totiž se stanoví, kdy počíná a kdy zaniká běžet jistá lhůta k uplatnění práva, je to ale odpověď na otázku, zda-li právo na odstoupení vzniká tím samým počátkem této lhůty?

Hledejme tedy řešení jinde a obecněji. Právo na odstoupení od smlouvy je nepochybně oprávněním spotřebitele. Vznik oprávnění působí jednak zákon sám, dále – a to je v občanském právu nejčastější případ – právní skutečnost. V souladu s tímto nejprve zvažme první možnost, tedy že oprávnění spotřebitele odstoupit vzniká současně s počátkem běhu lhůty pro odstoupení spotřebitele, a proto je vázáno na uskutečnění právního jednání, kterým je převzetí zboží. Existuje však pravidlo, které obecně takovou skutečnost předpokládá a spojuje s ní takový následek, tedy váže zákon (směrnice) vznik práva na odstoupení od smlouvy na počátek běhu lhůty pro odstoupení? Dle toho, co jsem uvedl výše, i v souladu s uvedeným § 2001 dospívám k závěru, že nikoli. Naopak jsem veden k tvrzení, že právo odstoupit od smlouvy vzniká samým uzavřením smlouvy. Na podporu tohoto tvrzení ještě připojím, že nenacházím důvod pro rozlišení případů smluv o poskytování služeb a smluv kupních co se týče vzniku tohoto práva. U služeb totiž není pochyb, že právo vzniká uzavřením smlouvy (srov. čl. 9 odst. 2 písm. a) směrnice). 

Proto činím následující závěr: spotřebitel je oprávněn odstoupit od distančně uzavřené kupní smlouvy ještě před fyzickým převzetím zboží. 

 

 

Zdroj obrazového materiálu: Flickr.com; www.LendingMemo.com
(0)(0)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *