II. ÚS 219/95 – K nabytí vlastnictví vydržením netřeba dobré víry
Klikněte pro přepnutí plného a náhledového zobrazení.

II. ÚS 219/95 – K nabytí vlastnictví vydržením netřeba dobré víry

V tomto článku bych se rád věnoval staršímu rozhodnutí Ústavního soudu (ÚS), a to ze dne 12. června 1996. Nález sp.zn. II. ÚS 219/95 se velmi významně dotkl institutu nabytí vlastnického práva do společného jmění manželů (SJM) vydržením.

Abych krátce popsal skutkový stav, odchýlím se od mnohdy nepřehledného písmenného označování subjektů – používaného ÚS – a použiji označení Manželka, Manžel, Matka, Dcera a Svědek. Dvojice Matka a Dcera představují jinou rodinu než Manželka a Manžel, mezi první a druhou dvojicí není příbuzenský vztah.

V roce 1974 koupila Manželka (s Manželem v platně uzavřeném manželství) od Matky nemovitost za 17.500,- Kčs. O tomto právním úkonu bylo sepsáno pouze potvrzení o převzetí peněz s podpisem smluvních stran i Svědka, který obě strany poučil, že je třeba smlouvu potvrdit u notáře a zanést do katastru nemovitostí. Klíčový zde byl postoj Manžela, který otázky předání peněz (ač z jeho zdrojů), podpisu smlouvy apod. přenechal na Manželce, přičemž sám se staral o modernizaci, řemeslné práce. Manžel byl tedy jen ujištěn Manželkou o tom, že celé nabytí vlastnictví je právně v pořádku.

Před rokem 1988 se Manželka po smrti prodávající (Matky) rozhodla zajít na notářství, čímž „rozvířila prach“ a zajistila dodatečné projednání dědictví, které se uskutečnilo v r. 1988. Tehdy se ozvala Dcera, která zjistila, že kupní smlouva mezi Manželkou a Matkou právně v pořádku není a dle jejího názoru by tedy měla po Matce dědit, neboť by měla nemovitost (nyní v hodnotě 345.886,- Kč) náležet do pozůstalosti. Dcera tedy podala žalobu na vyklizení nemovitosti, která byla samozřejmě následována určovací žalobou Manžela a Manželky.

Okresní i krajský soud určovací žalobu zamítli a vyhověly žalobě na vyklizení nemovitosti. Na tomto místě si jen připomeňme předpoklady vydržení – věc způsobilá být předmětem vlastnického práva, právní titul, mít věc v držení a uplynutí času (u nemovitostí 10 let). Tyto čtyři znaky byly bezpochyby naplněny, dle obecných soudů však chyběl pátý předpoklad, a to existence dobré víry. Manželka dobře věděla, že k legálnímu nabytí vlastnického práva k nemovitosti je třeba více než pouhé potvrzení o převzetí peněz a podpisy kupujícího a prodávajícího, na což byla Svědkem upozorněna.

Ústavní soud však přišel s obratem. Manžel se o možnosti, že by nemuseli být s Manželkou vlastníky, dozvěděl dle všeho až v roce 1988, kdy byl upozorněn Dcerou, aby se vystěhovali. Sám dle dostupných důkazů neměl na starosti právní stránku věci, nýbrž pouze předal peníze a poté se staral o řemeslné práce. Na případné nabytí do SJM nemá vliv absence podpisu jednoho z manželů (§ 143 odst. 1 písm. a) zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), nicméně i vzhledem k této absenci ÚS dovodil, že Manžel o této vadě vědět nemusel a tedy zůstal v dobré víře. Manželem vynaložené finance na rekonstrukci nemovitosti vzal ÚS v potaz jen okrajově. Rozsudky obecných soudů následně zrušil neboť vydržení není uvedeno mezi výjimkami uvedenými v § 143 obč. zákoníku.

Výsledkem tedy je, že k nabytí vlastnického práva do SJM vydržením stačí dobrá víra pouze jednoho z manželů. ÚS zde nejspíše vzal v úvahu i nezájem Dcery o nemovitost trvající přes 10 let a také zaplacení kupní ceny v roce 1974 (nedošlo tedy ke krádeži). Jak by ale ÚS rozhodl, kdyby byla situace jiná? Jeden z manželů ukradne zahradní traktor, přičemž druhému poví, že ho koupil, za tři roky (vydržecí doba pro movitost je tříletá) se tedy stane vlastníkem?

Zdroj: Nález ÚS sp.zn. II. ÚS 219/95 ze dne 12. 6. 1996, dostupné z:
http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=27427&pos=1&cnt=1&typ=result

Zdroj obrázku: Flickr, michaelthurm

(0)(0)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *