Horizontální působení směrnic a Listiny základních práv EU.
Klikněte pro přepnutí plného a náhledového zobrazení.

Horizontální působení směrnic a Listiny základních práv EU.

Evropská unie disponuje svým vlastním katalogem lidských práv, který má od 1.12.2009 stejnou právní sílu jako zakládací smlouvy. Podle čl. 51 odst. 1 je Listina určena orgánům institucím a jiným subjektům Unie, dále pak členským státům, pokud uplatňují právo Unie.

V tomto článku se zabývám přímým účinkem Listiny, který může mít dopad na horizontální působení směrnic, a to pohledem dvou případů, které řešil Soudní dvůr Evropské unie

Případ C-555/07, Kücükdeveci proti Swedex1

Na první pohled se může zdát, že z hlediska aplikace Listiny Soudním dvorem není tento případ důležitý, neboť ji Soudní dvůr v argumentaci používá pouze na jednom místě rozsudku a generální advokát na dvou místech stanoviska, ale je přinejmenším velmi zajímavý pro přímý účinek Listiny ve vztahu mezi jednotlivci. V této věci soud rozhodl, že „vnitrostátnímu soudu, jenž rozhoduje spor mezi jednotlivci, přísluší zajistit dodržování zásady zákazu diskriminace na základě věku, jak je konkretizována směrnicí 2000/78, tím, že případně nepoužije žádné ustanovení vnitrostátní právní úpravy, jež by bylo s touto zásadou v rozporu.“2

Paní Seda Kücükdeveci byla zaměstnankyní společnosti Swedex, kde pracovala od června 1996 od svých osmnácti let. V prosinci 2006, tedy po deseti letech pracovněprávního vztahu, ji zaměstnavatel dal výpověď, přičemž výpovědní dobu vypočetl, jakoby u něj zaměstnankyně pracovala 3 roky. Zaměstnavatel jednal podle vnitrostátního práva, které stanoví délku výpovědní doby v závislosti na délce trvání pracovněprávního vztahu, přičemž se ale nepřihlíží k dobám zaměstnání dosaženým před dovršením věku 25 let.

Skrze použití institutu předběžné otázky obsaženého v čl. 234 Smlouvy o ES se případ dostal před Soudní dvůr, který se musel zabývat tím, zda je taková vnitrostátní úprava zakázaným rozdílným zacházením na základě věku ve smyslu primárního práva Unie nebo směrnicí 2000/78, případně jestli je taková úprava ospravedlnitelná tím, že se od mladších zaměstnanců dá vyžadovat vyšší pracovní a osobní flexibilitu a mobilitu. Druhou zásadní otázkou případu je otázka povinnosti soudu členského státu vyloučit ve sporu mezi jednotlivci použití vnitrostátní právní úpravy v případě, že by bylo v rozporu s právem Unie. Co se týká prvé otázky, Soudní dvůr za podpory článku 21 Listiny základních práv EU a bez dalšího vyjádření k ratione temporis konstatoval, že dotčená německá právní úprava je v rozporu s právem Unie, zásadou zákazu diskriminace na základě věku a směrnicí 2000/78.3

Domnívám se, že daleko podstatnější vzhledem k tématu je druhá otázka případu, přestože se může zdát, že v ní Listina základních práv EU nehraje žádnou roli. Soud totiž při zopakování své dosavadní judikatury o nemožnosti dovolat se směrnice mezi jednotlivci a povinnosti eurokonformního výkladu judikoval, že „vnitrostátnímu soudu, jenž rozhoduje spor, v němž je dotčena zásada zákazu diskriminace na základě věku, jak je konkretizována směrnicí 2000/78, [přísluší], aby v rámci svých pravomocí zajistil právní ochranu, která pro jednotlivce vyplývá z práva Unie, a zaručil jeho plný účinek tím, že případně nepoužije žádné ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo s touto zásadou v rozporu.“4 To navíc bez povinnosti vnitrostátního soudu položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku, aby ten nejprve rozhodl o neslučitelnosti vnitrostátní úpravy s právem Unie.5

Rozhodnutí ve věci Kücükdeveci je důležité vzhledem k výjimkám z Listiny základních práv, které platí pro Spojené království a Polsko, neboť soud stále přikládá velmi důležitou váhu obecným zásadám práva Unie, mezi něž patří také pro tento případ relevantní zásada zákazu diskriminace a základě věku jako zvláštní vyjádření obecné zásady rovného zacházení.6 Tento případ ukazuje, že v některých případech tak uvedené výjimky z Listiny tak mohou být lehce „obejity“ právě aplikací obecných zásad Unie.

Další skrytou zprávou, kterou Soudní dvůr vyslal, spatřuji v odstavci 22 rozsudku, kde je argumentováno článkem 21 Listiny základních práv EU, který kodifikuje zákaz diskriminace, přestože Listina se stala právně závazným dokumentem teprve 1. prosince 2009.7 V podstatě tak Soudní dvůr bez odůvodnění naznačil rozšíření ratione temporis Listiny, což je vzhledem k povaze základních práv pochopitelné.

Případ C-176/12 , Association de médiation sociale proti Union locale des syndicats CGT 8

Co se týká horizontálního působení Listiny základních práv EU, navazuje na čtyři roky starý rozsudek Kücükdeveci recentní případ Association de médiation sociale (dále jen AMS).

AMS je sdružení podílející se na zavádění opatření v oblasti sociální mediace a prevence kriminality v Marseille. Union locale des syndicats jmenoval zástupce odborového útvaru v rámci AMS, což AMS zpochybnilo. Jádrem sporu se stala ustanovení zákoníku práce, která při stanovení počtu zaměstnanců podniku, což je důležité právě pro jmenování odborového zástupce, nezohledňují učně, osoby se smlouvou na podporu zaměstnanosti v soukromém či veřejném sektoru a osoby se smlouvou o zvyšování odborné kvalifikace.

Případ se dotýká článku 27 Listiny základních práv EU, který je nazván „Právo pracovníka na informování a na projednávání v podniku“, a který stanoví, že pracovníci nebo jejich zástupci musí mít na vhodných úrovních zaručeno právo na včasné informování a projednávání v případech a za podmínek, které stanoví právo Unie a vnitrostátní právní předpisy a zvyklosti.

Soudní dvůr dospěl k závěru, že dotčená vnitrostátní úprava Francie je v rozporu se směrnicí 2002/14, dál ale zkoumal, zda je možné se ve sporu mezi jednotlivci v takovém případě dovolávat 27 Listiny s cílem zabránit použití vnitrostátní úpravy.

Soud judikoval, že aby měl článek 27 Listiny základních práv EU plný účinek, musí být upřesněn ustanoveními unijního nebo vnitrostátního práva, což v tomto případě není.9 Úprava článku 27 ve spojení se směrnicí 2002/14 je totiž příliš obecná a nepropůjčuje jednotlivcům právo se ho dovolat. To je podle Soudního dvora zásadní rozdíl v porovnání s případem Kücükdeveci, když článek 21 Listiny žádnou podmínku podmínku neobsahuje.

Kvalita i kvantita rozsudku Soudního dvora ve věci AMS je, především rozlišení situací, kdy je právní úprava v Listině či navazujících předpisech dostatečná udělit jednotlivci právo se ho dovolat, ve velkém kontrastu se stanoviskem generálního advokáta Villalóna, jenž posuzoval věc jinak především metodologicky a také dospěl k odlišným závěrům než Soudní dvůr. Villalón se především zabýval tím, zda je úprava obsažená v článku 27 Listiny právem nebo zásadou dle článků 51 odst. 1 a 52 odst. 5 Listiny. Problémem je, že sama Listina kromě několika příkladů ve vysvětlení k článku 52 odst. 5 nestanoví, kdy Listina obsahuje zásadu, a kdy právo. Generální advokát dospěl k závěru, že článek 27 obsahuje zásadu a na základě čl. 52 odst. 5 věty druhé se jej lze v sporu mezi jednotlivci dovolat před soudem s účinky nepoužití vnitrostátního předpisu.10 A to na základě toho, že právě článek 3 odst. 1 směrnice 2002/14 je vhodným příkladem aktu, který podstatným způsobem a bezprostředně konkretizuje tuto zásadu.11

Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr se v rozsudku vůbec nezabýval rozlišením mezi zásadami a právy a dostatečně nevysvětlil rozdíl mezi články 21 a 27 Listiny, rozhodně to nijak nepřispívá právní jistotě ve vztazích mezi jednotlivci. Pozornost budí také rozdílná metodologie, jakou při aplikaci Listiny používá ve svých stanoviscích generální advokát Villalón a následně Soudní dvůr.12

 

Zdroj obrazového materiálu: David Wheeler, flickr.com

 

1 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 19. ledna 2010, Kücükdeveci proti SwedexGmbH & Co. KG, Věc C-555/07

2 Odstavec 56 rozsudku Kücükdeveci

3 Odstavec 43 rozsudku Kücükdeveci

4 Odstavec 51 rozsudku Kücükdeveci

5 Odstavce 53-56 rozsudku Kücükdeveci

6 Odstavec 50 rozsudku Kücükdeveci

7 IVOR, Jaroslav; ZÁHORA, Jozef; KLIMEK, Libor.Trestné právo EÚ a jeho vplyv na právny poriadok Slovenskej republiky. Bratislava: Eurokódex, 2013, s. 125

8 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 15. ledna 2014, Association de médiation sociale proti Union locale des syndicats CGT, Věc C-176/12

9 Odstavce 45-47 rozsudku AMS

10 Odstavec 80 stanoviska generálního advokáta ve věci AMS

11 Odstavec 63 stanoviska generálního advokáta ve věci AMS

12 Srov. rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 18. dubna 2014, Spojené věci C-293/12, Digital Rights Ireland, a C-594/12, Seitlinger a další

 

 

(1)(0)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *