Doktrína Acte Clair a její aplikace českými soudy
Klikněte pro přepnutí plného a náhledového zobrazení.

Doktrína Acte Clair a její aplikace českými soudy

Obecně dle čl. 267 odst. 3 SFEU platí, že soud[1] poslední instance kteréhokoli členského státu má povinnost předložit SDEU otázku týkající se (a) výkladu Smluv či (b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie, dle odst. 2 má pouze možnost (avšak soud kterékoli instance). Soudem poslední instance však nemusí být pouze soud Nejvyšší či Nejvyšší správní, může jím být i okresní (= obvodní v Praze), příp. krajský (= městský v Praze), a to tehdy, není-li ve věci přípustné odvolání, jak tento stav definuje např. § 202 odst. 2 OSŘ, resp. dovolání dle § 238 OSŘ.

Z povinnosti položit otázku zdánlivě neexistuje výjimka, doslovný výklad tohoto ustanovení ji jistě nedává. K těmto výjimkám však SDEU došel svojí judikaturou, kdy nejprve v březnu roku 1963 v případu Da Costa ve věci 28/62 stanovil doktrínu dnes známou jako Acte éclairé[2], čímž posílil precedenční charakter svých rozhodnutí, a následně v říjnu roku 1982 v případu CILFIT ve věci 283/81 poté doktrínu Acte clair. V této věci byla italským Courte di Cassazione SDEU přímo položena otázka výkladu třetího odstavce čl. 177 Římských smluv (dnes čl. 237 SFEU), jestli má soud poslední instance skutečně povinnost tuto otázku položit vždy, anebo pouze „on the prior finding of a reasonable interpretative doubt“. Jako odpovědi se italskému soudu dostalo, že pokládat předběžnou otázku nemusí mj. i tehdy, kdy „correct application of Community law is so obvious as to leave no scope for any reasonable doubt“.

SDEU pro uplatnění doktríny Acte clair stanovil několik podmínek[3]. Tyto podmínky jsou tři, a to (1) porovnání znění aplikovaného předpisu EU ve všech oficiálních jazycích (tato podmínka je hlasitě kritizována[4], neboť k dnešnímu dni má Unie 24 oficiálních jazyků, což tuto podmínku činí de facto nesplnitelnou), (2) akcentace autonomních pojmů práva EU a (3) specifický způsob interpretace norem práva EU.

K užití doktríny Acte clair však zcela jistě docházelo vždy, i před položením otázky v případu CILFIT, a to jednoduše proto, že si tuto otázku pokládá soud vždy před samotným položením otázky předběžné k SDEU. V každém případě se soud sám sebe ptá, zdali tu je či není otázka týkající se výkladu Smluv či platnosti a výkladu aktů přijatých orgány EU. V případě, že došel k názoru, že tu taková nejasnost není, otázku nepoložil. Finální úvaha, zdali vůbec vzešla potřeba položit SDEU otázku stran výkladu práva EU či nikoli totiž leží vždy na soudu členského státu. Dle této teorie se tak na tyto případy čl. 237 vůbec nevztáhne[5]. Na tomto místě je však třeba pamatovat na rozhodnutí Ústavního soudu[6], které bude zmíněno i dále, dle kterého může být svévolné nepoložení otázky SDEU odepřením práva na zákonného soudce.

České soudy s doktrínou Acte clair pracují velmi často. Ve skutečnosti je případ CILFIT spolu s případem Da Costa jedním z nejcitovanějších rozhodnutí vrcholných soudů v ČR. Toto je však pouze domněnka založená na skutečnosti, že např. Nejvyšší soud položil SDEU předběžnou otázku pouze dvakrát, poprvé v roce 2010 (šest let po připojení ČR k EU) ve věci C-514/10 a podruhé v roce 2013 ve věci C-656/13, což se stalo ve zmíněném nálezu II. ÚS 1009/08 terčem kritiky (v té době neexistovala žádná otázka položená Nejvyšším soudem).

V tomto svém prvním nálezu ÚS stanovil, že nestačí pouze konstatovat existenci podmínek stanovených SDEU pro užití doktríny Acte clair, je třeba nepoložení otázky řádně odůvodnit. V opačném případě se jedná o svévoli a o již zmíněné porušení práva na zákonného soudce. Tuto svoji praxi ÚS již několikrát potvrdil (srov. např. II. ÚS 1658/11 nebo II. ÚS 2504/10). Soud navíc k této doktríně může přihlédnout tehdy, rozhodly-li by se soudy jiných členských států obdobně[7].

Ústavní soud v relativně nedávném usnesení[8] zakotvil další výjimku z povinnosti položit předběžnou otázku. Touto výjimkou je situace, kdy otázka týkající se výkladu sice skutečně vznikne, přičemž nespadá pod podmínky Acte clair stanovené rozhodnutím CILFIT, nicméně není natolik závažná, aby bylo třeba SDEU takovou otázkou zatěžovat, přičemž „čím méně závažná tato otázka je, tím více může být obecný soud přesvědčen o tom, že je sám způsobilý tuto otázku vyřešit, a to na základě jeho vlastních znalostí a porozumění evropskému právu[9]. Tento případ tak zřejmě zahrnuje již výše zmíněnou praxi soudů, kdy tyto předběžnou otázku nepoloží, protože z jejich pohledu (ač do jisté míry subjektivního) zde nedochází vlastně k žádné nejasnosti, na kterou by bylo třeba se dotazovat SDEU.

Zajímavý je postoj Nejvyššího soudu k aplikaci doktríny Acte clair. Dle právního systému beck-online.cz se nejstarším rozhodnutím, kde se poprvé objevila zmínka o této doktríně, jeví být usnesení ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 164/2006. Zde NS nejen, že správě vypočetl podmínky odvolání se na tuto doktrínu, ale dokonce v zájmu naplnění legitimity srovnal 22 jazykových verzí (včetně české) ustanovení směrnice pojednávající o termínu „provozovna“. V dalších případech však již NS tak důsledný nebyl, v jednom z případů[10] si vystačil se srovnáním 4 verzí včetně české a v jednom případě[11] dokonce velký senát rozhodl o aplikaci doktríny Acte clair i přesto, že existovaly dva rozdílné názory na tutéž problematiku v rámci NS, bez v rozhodnutí patrného srovnání se zahraničím.

Před Nejvyšším správním soudem se zmínka o Acte clair poprvé objevila v rozsudku ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 5 Azs 56/2004, NSS tak na nic nečekal a necelých 18 měsíců po svém znovuzavedení do právního systému ČR a pouhý měsíc po vstupu ČR do EU tak NSS s tímto pojmem plně pracuje, když říká, že „pod charakteristiku dostatečně jasné (acte clair) směrnice lze zahrnout i situaci, kdy je zcela zřejmé, že směrnice se vztahuje na takový okruh věcí, o nichž vůbec nemá soud v dané věci rozhodovat“. V jiném rozhodnutí (cit. dále) NSS připomněl, ne každá nejasnost týkající se práva EU musí skončit předběžnou otázkou, protože SDEU je oprávněn „pouze“ k výkladu práva EU, nikoli však již ke vzájemné provázanosti a výkladu systematiky norem práva EU s vnitrostátním právem. „Takováto kombinace primárního a sekundárního práva EU s podzákonným, zákonným a nadzákonným právem ČR představuje určitou interpretační výzvu a vyžaduje jasnou výkladovou metodologii. To však ještě neznamená, že by české rozhodovací orgány, v čele se soudy, měly tento úkol přenechat Soudnímu dvoru[12]. Přestože v obecné rovině lze říci, že NSS je v práci s doktrínou Acte clair (a s právem EU obecně) preciznější než NS, i NSS při této aplikaci chybuje. Příkladem budiž rozsudek ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 3 Ads 71/2007, jehož výsledkem bylo právě ÚS deklarované porušení práva na zákonného soudce v důsledku svévolného nepoložení předběžné otázky.

Zdroj obrazového materiálu: Flickr.com, Village Square


 

Seznam zdrojů:

[1] Pro vymezení pojmu „soud“ srov. např. ve stručnosti OUTLÁ, V. Právo Evropské unie. 2., upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, s. 162.

[2] „…the authority of an interpretation under Article 177 already given by the Court may deprive the obligation of its purpose and thus empty it of its substance. Such is the case especially when the question raised is materially identical with a question which has already been the subject of a preliminary ruling in a similar case.“

[3] BOBEK, M., a kol. Předběžná otázka v komunitárním právu. Praha: Linde, 2005, s. 225 an.

[4] Tamtéž.

[5] TÝČ, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 157.

[6] Nález ÚS ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1009/08

[7] VOSOL, D., STEININGER, V. Porušení práva na zákonného soudce jako důsledek porušení povinnosti soudu poslední instance položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU, epravo.cz, 2013.

[8] Usnesení ÚS ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. III. ÚS 3689/12, potvrzeno letošním usnesením ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 419/14.

[9] Usnesení ÚS II. ÚS 419/14, odst. 14.

[10] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2181/2008.

[11] Usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2325/2008.

[12] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2010, sp. zn. 2 As 55/2010.

(1)(0)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *