Časová působnost právní normy – kdy právní norma skutečně vzniká?
Klikněte pro přepnutí plného a náhledového zobrazení.

Časová působnost právní normy – kdy právní norma skutečně vzniká?

Rád bych v tomto článku představil myšlenku týkající se vzniku normy. Nemám teď na mysli normu ryze právní, neboť její definice je mnohem uzavřenější a poskytuje méně volnosti; v zásadě není možné uvažovat o právní normě vůbec, dokud není její obsah podepřen legální formou. Samotná myšlenka, byť by to byla myšlenka zákonodárcova stále nemůže být označena za právní normu. Ani myšlenka nebo princip, který se uplatňuje ve společnosti, obsahuje regulativní prvek, opravdu působí a ovlivňuje chování lidí, není právní normou.

Na jednu stranu je to zřejmé a přijmout tato tvrzení je určitě správné. Na druhou stranu se dá při troše dobré vůle s tímto vymezením polemizovat. Řekněme, že na základě přirozeného vývoje vznikla v časovém bodu A ve společnosti myšlenka, princip, obecné pravidlo, které regulovalo (resp. určovalo pravidla) pro nějakou činnost – obsahem bylo třeba X. Toto X bylo tak užitečné, že navzdory absenci autority jej okolí začalo využívat a přizpůsobilo se. Tato tendence se poté šířila dále a ovlivňovala nakonec podstatnou část společnosti – tato hranice podstatné části byla překročena přesně v časovém bodu B.

První podmínkou, kterou zde musím vytyčit, a která je nutná pro platnost úvah níže, je podmínka legálnosti X a jeho speciality. X není v rozporu s právními předpisy a zahrnuje postupy speciální vůči právním předpisům.

Jak společnost vypadala? Její podstatná část se řídila normou a konala X. I kdyby X po nějaké době našlo své odpůrce, s velkou pravděpodobností by tito do jisté míry zachovávali konformitu sX a nekonali (třeba) přesný opak, i když by jejich činnost byla stále v souladu s právními předpisy. Proč? Vidím dva základní důvody. Prvním je princip objektivní užitečnosti. Proč by měli tito odpůrci konat něco neprospěšného? Vždyť X je tak skvělé a užitečné. Konat X znamená přinést si osobní prospěch a navíc – co je neméně důležité – také sounáležitost a ochotu okolí spolupracovat. Druhým důvodem je sociální tlak. A také pravděpodobný trest ve formě společenské sankce za nedodržování skvělého X. Tehdy bylo X všeobecně závazné, vynucované, regulativní, abstraktní pravidlo chování.

Nyní jsme v situaci, kdy zákonodárce normu X uznal přínosnou, a aby zabránil případnému rozpadu konvergentního chování obyvatel, vydal ji ve formě speciálního právního předpisu, který je již platný a téměř i účinný. Otázka zní, co se stane účinností (časový bod C) tohoto předpisu?

Formálně-právně vznikne nová právní norma, která ponese obsah již stávající normy. Tuto událost ale lze vykládat i jinak. Totiž tak, že právní řád přiřkne X formu, kterou dosud postrádalo. To klidně může být zákonodárcův úmysl, jen nemá dostatek prostředků, jak jej vyjádřit, a proto vydá „novou“ normu (v důvodových zprávách bývá odkaz na společenskou situaci zakládající zákonodárcovo rozhodnutí vydat příslušný předpis). Záležitosti původní normou X výslovně neupravené zákonodárce doplní. Ovšem to nemusí nutně znamenat, že se obsah normy změnil a jedná se tedy o normu zcela novou. Není tomu tak, dokud je obsah obou vyjádření konzistentní a souhlasný.

Další podmínka je tedy konzistence a souhlasnost X a uvažované zákonodárcovy úpravy.

Při splnění výše uvedených okolností je tedy možné usuzovat, že zákonodárce retroaktivně učinil normu X právní normou, ergo z našeho pohledu X vždy byla právní normou a vznikla tedy nikoli v bodu C. Na otázku „Proč retroaktivně“ nám poskytne odpověď následující úvaha. Zákonodárce ve svém předpise určuje platnost a účinnost, někdy v přechodných ustanoveních vyjadřuje svou vůli nechat stávající právní vztahy, na které by nový předpis dopadal „doběhnout“ pod režimem předpisu starého. Retroaktivitu je nutno ale v této úvaze chápat trochu jinak. Obsah X je dle zákonodárce právní normou. X má přesah do minulosti, uplatňovalo se již nějaký čas (bez uznání zákonodárce). Podstatné je, že zákonodárce rozhodl o právní normativnosti toho daného obsahu. Dá se to snad přirovnat k „vynálezu“ – principy zde byly po celou dobu, ale nyní jsou spojeny v celek a vystaveny všem na odiv. Proto mluvím o „retroaktivitě“ – retroaktivitě uznání (nikoli samotného předpisu).

Nyní je nutné zamyslet se nad tím, zda je možné označit za vznik bod A. V tomto bodě norma již měla svůj obsah (nebo aspoň jeho základní prvky). Ovšem nebyly zde splněny předpoklady jako je opravdová regulace chování a rozšíření na celou společnost, nebyla to norma, ale pouhá myšlenka. Proto mám za to, že vznik je možné řadit k časovému bodu B našeho vývoje. K němu se totiž dá vztáhnout zákonodárcův úmysl.

Znovu chci upozornit na podmínky, které musí platit, aby platila i tato teoretická úvaha. V ostatních případech nelze mluvit o pouhém uznání existující normy, ale o vzniku nové, zcela z vůle zákonodárce, stejně jako nelze mluvit o přesahu do minulosti u případného X, které by nebylo v souladu s legislativou (ač zde je jistě prostor pro další úvahy). Pro doplnění tohoto tématu – srov. PROCHÁZKA, Adolf. Základy práva intertemporálního, 1928.

Závěrem musím podotknout, že v podstatě byl v textu výše nastíněn princip uznání obyčeje právním řádem. Co to pro nás znamená? Rád bych na tomto místě spojil naše úvahy v tomto článku s myšlenkami váženého kolegy Ondry Brožka. Má za to, že jakýkoli regulativ v právním řádu má svůj základ v obyčeji, a že obyčej je tedy možné nikterak složitě označit za pramen práva. Zde se naše úvahy střetávají a bylo by vhodné provést jistou komparaci a vzájemnou diskusi názorů.

Zdroj obrazového materiálu: Flickr, ĐāżŦ {mostly absent}

(0)(0)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *