Chystané novinky pro národní autorské právo aneb 50 let nestačí
Klikněte pro přepnutí plného a náhledového zobrazení.

Chystané novinky pro národní autorské právo aneb 50 let nestačí

V poslanecké sněmovně je ve druhém čtení návrh novely autorského zákona (zákon č. 121/2000 Sb.,ve znění pozdějších předpisů). Cílem tohoto příspěvku je shrnout tři základní novinky, které pro naše autorské právo tato novela prostřednictvím transpozice příslušných evropských směrnic (novelizovaná směrnice 2006/116/ES, o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících a směrnice 2012/28/EU, o některých povolených způsobech užití osiřelých děl) chystá. Jedná se o

(1) prodloužení doby trvání majetkových práv výkonných umělců k jejich uměleckým výkonům zaznamenaným na zvukové záznamy a majetkových práv výrobců zvukových záznamů k jejich záznamům z 50 na 70 let, zavedení roční doplňkové odměny pro studiové hudebníky, právo na odstoupení od smlouvy pro nečinnost výrobce a právo na výplatu odměn beze srážek pro studiové hudebníky i pro sólisty,

(2) harmonizaci výpočtu doby trvání majetkových práv k hudebním dílům s textem v těch případech, kdy byly hudební dílo a text vytvořeny za účelem užití ve spojení a

(3) o zavedení komplexní úpravy institutu osiřelých děl.

Pokud místy bude cítit lehký satirický podtext, není to omyl.

70 let namísto půlstoletí

První novinku, na kterou bych se chtěl zaměřit, je prodloužení doby ochrany u některých předmětů ochrany. Novelizace se týká v tomto ohledu § 73 autorského zákona. Ten nyní jednotně upravuje trvání práv výkonného umělce, např. interpreta hudby (nikoli tedy jejího skladatele nebo textaře) a jednotně je chrání po dobu 50 let po uskutečnění výkonu s tím, že pokud v této doby je zveřejněn záznam takového výkonu, zaniknou práva až uplynutím 50 let od tohoto zveřejnění. Teoreticky je možné tedy práva výkonného umělce chránit až téměř 100 let.

Nově by měl být zakomponovaný požadavek oprávněnosti takového zveřejnění. Podstatnější ale je samotné prodloužení doby ochrany práv výkonného umělce k jeho výkonu, resp. jeho záznamu. V případě zvukového záznamu výkonu (e. g. hudba) se trvání těchto práv prodlužuje o dvacet let, celkem tedy na 70 let od prvního oprávněného vydání nebo sdělení veřejnosti, čímž se maximální doba ochrany prodlužuje teoreticky až na 120 let. Je zajímavé, že se jedná pouze o práva výkonného umělce ke zvukovému záznamu jeho výkonu.

Zkostnatělý byznys? Zákon rád pomůže…

Důvodová zpráva k novele poskytuje velice zajímavé počtení, a to zejména v části, kde obhajuje důvody pro její návrh, popř. v části, kde vypočítává dopady do praxe. Pokud můžeme něco ocenit, je to upřímnost. Můžeme rozlišit v podstatě tři základní důvody pro nutnost prodloužit ochranu: počínaje podporou sjednocování úpravy autorských práv za účelem lepšího pohybu zboží a služeb v rámci vnitřního trhu EU se přes stárnoucí umělce dostáváme až k nahrávacím společnostem.

Začnu z mého pohledu nejracionálnějším důvodem, kterým je nutnost harmonizovat vnitřní trh Evropské unie. Volný pohyb zboží a služeb je přece jen jeden z klíčových a prospěšných stavebních kamenů celého společenství a rovné legislativní podmínky na celém území rozhodně mohou pomoci ke zlepšení či zpružnění obchodu. Pokud tedy je zapotřebí upravit délku doby ochrany, ať se tak děje jednotně.

Mnohem zajímavější – a až neuvěřitelně pragmatický – je druhý důvod pro změnu. Ten se týká osob umělců samotných. Je třeba si uvědomit, stojí v důvodové zprávě, že umělci také stárnou a zároveň se prodlužuje průměrná délka života. Mohlo by se tedy stát, že umělec ve svých dvaceti letech nazpívá opravdový hit a profitovat z něho bude pouze do sedmdesáti. Je jasné, že i umělci musí v důchodu z něčeho vyžít, a to je důvodem, proč je nezbytné dalších dvacet let zachovávat exkluzivní majetková práva k výkonu a vynucovat placení licencí. Je třeba si dále uvědomit, že ani „staré fláky“ neztrácejí svůj komerční potenciál a než nahrávat nové, je jednodušší profitovat na starých. Dovolím si pro ilustraci přímou citaci z výše odkazované důvodové zprávy [str. 12]: „(Cílem je) řešit tíživou situaci četných výkonných umělců, zvláště studiových hudebníků, kteří ve svém pozdním, postproduktivním věku přicházejí uplynutím stávající doby ochrany o významné příjmy z dosud populárních nahrávek, na jejichž vzniku se v mládí podíleli.“

Do třetice je nutné vyřešit i palčivý problém nahrávacích společností jako takových. Ty byly tak ochotné a na tvorbě legislativního návrhu se zřejmě samy aktivně podílely. Trápí je mimo internetového pirátství, které omezuje jejich zisky z prodejů nahraných nosičů, hlavně „obtíže při zavádění nových funkčních modelů distribuce nahrávek v digitálním prostředí“ [str. 13] (tj. neschopnost dát lidem to, co chtějí, nebo jim alespoň ukázat, co chtějí). Tyto dva jevy vnímají nahrávací společnosti jako důvod k dlouhodobému propadu jejich příjmů; nemohou si proto dovolit nechat si ujít zisky z lukrativních oldies záznamů. Navíc nahrávací společnosti uvádějí, že investují téměř 17 % svých příjmů do „rozvoje nových talentů“ a evidentně nehodlají investovat zadarmo. Je k zamyšlení, čím si byznys nahrávacích společností vysloužil takovou legislativní podporu.

Dotčené subjekty

Na základě výše uvedeného tedy můžeme dojít k následujícímu shrnutí subjektů dotčených navrhovanou úpravou.

V pozitivním smyslu to budou nahrávací společnosti, výkonní umělci a stát (resp. Státní fond kultury, kterému připadnou roční doplňkové odměny, které nebude možné vyplatit umělcům, např. z důvodu jejich nedohledatelnosti).

V negativním smyslu to budou zejména uživatelé zvukových záznamů, kteří používají např. podkresovou hudbu ve svých obchodech či restauracích, dále však také vydavatelé notových záznamů a kolektivní správci práv (kterým přibudou starosti). Nepřímo, ale přesto negativně dočteni budou na konci i spotřebitelé, pro které by se nová úprava projevila rozšířením spektra hudby, za kterou stále musí platit právě kvůli prodloužené ochraně.

Sjednocené počítání doby trvání majetkových práv hudebního díla s textem

Do § 27, který nyní upravuje doby trvání různých majetkových práv autorských navrhuje novela vložit odst. 6, který by zněl:

„(6) Doba trvání majetkových práv k hudebnímu dílu s textem, byla-li obě díla vytvořena pro účely užívání ve spojení, končí, i když nejde o dílo spoluautorů (§ 8), 70 let od smrti poslední přeživší z následujících osob, a to autora textu nebo autora hudebního díla. Pro díla hudebně dramatická se použije věta první obdobně.“

Tato změna je právě provázána s výše zmiňovaným prvním důvodem, tj. podporou situace na vnitřním trhu EU. Je rozumné, aby např. v případě přeshraničních transakcí mohli obchodníci  s dotčenými díly předpokládat stejné legislativní podmínky jako ve svém „domovském“ státu nesetkávali se s problémy způsobenými již uplynulou, nebo naopak ještě neuplynulou dobou ochrany.

Osiřelá díla

Vzhledem k obsáhlosti tématu si dovolím pro problematiku osiřelých děl, jakožto nového institutu zaváděného do našeho národního právního řádu právě na základě evropské směrnice 2012/28/EU, vyhradit samostatný příspěvek. Na pokračování se tedy můžeme těšit příště.

Zdroj obrazového mateiálu: Flickr.com, kronick_

(0)(0)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *